Šum křídel Andělských

Lukáš Potužník

Dálková světla vozidel na dálnici se spíjela v dlouhé přerušované linie. Čtyřproudá dálnice vypadala jako silný proud v řece, který s sebou strhává všechno osvětlené okolí do tmavé dálavy.

Peter trochu přišlápl plyn - vozidlo poskočilo a zrychlilo. Mladý úspěšný businessman se vstřícnou a jistou budoucností se šinul za svou mladičkou ženou a dítkem. Další pro něj významný den skončil lehkou partnerskou večeří se svými obchodními společníky a několika skleničkami toho nejlepšího červeného vína. Sebevědomost mu však hlavou kolovala víc než alkohol, a tak myšlenky na jízdu pod vlivem alkoholu zapudil již v jejich počátku - ostatně, vždyť to nedělá poprvé.

Obloha už tahkle tmavá potemněla ještě více. Zahalil jí ohromný bouřkový mrak a začal kolem sebe rozhazovat rozeklané blesky, a zasazoval je kamsi za obzor. Atmosféru zahltil ohřátý vzduch a Peter pocítil jak mu z vlasů po čele a zátylku stékají pramínky potu. Začalo jemně poprchávat - na předním skle jeho mercedesu to vyčarovalo lesknoucí se krupičky, podobné těm které se mu blyštěly na čele. Pro jistotu zapnul stěrače, které se daly okamžitě do pohybu stírajíc kapky po celém okně, zanechávajíc na něm špinavé stopy. Peter skoro nic neviděl.

Stejně tak jako zničehož nic přišla bouřka, padla i mlha. Halila okolí do mléčného bílého oparu, ve kterém mizely i stovky automobilových světel. Jezdil touhle trasou každý den. Věděl kde přesně má zatočit, a tak popaměti a téměř v nulové viditelnosti opisoval trasu lemovanou pouhým pouličním osvětlením matně se lesknoucím proti přednímu sklu. Viděl sotva pár metrů před sebe.

No, to jsem potřeboval - zahučel tiše mhouříc přitom oči na deštěm rozmazanou krajinu za sklem. Teplota ve vozidle stoupala - klimatizace mu odešla před týdnem a on si pořád dokola opakoval, že už ji MUSÍ nechat opravit. Jak rostla teplota, alkohol v něm koloval rychleji. Cítil jak mu odeznívá ve rtech - ty měl jak mrtvé, necitelné. Oči ho pálily a v duchu je přemlouval, aby se nezavřely. V krku měl sucho a konečky prstů jej brněly, jako by snad ani nebyly jeho.

K čertu s tím vším.

Z nebe slétl další blesk a zmizel kdesi v dálce - hrom přišel znenadání za ním. Zněl spíš jako exploze - silná, dunivá, ohlušující. Trochu vylekaně s sebou zatřásl.

Teď přijde nájezd na hlavní silnici, pomyslel si. Měl pravdu. Silnice se stáčela v tupém úhlu a ústila k průjezdu kolem skalnatého útesu, který se otáčel kolem hory sv. Mikuláše vysoko nad šedou, v tuto chvíli zcela mrtvou, pláží. Svodidla se Peterovi v jednu chvíli zdála být daleko, a bál se, že jede v sousedním pruhu, a tak zatočil blíže ke krajnici. Chyba.

Ozvalo se kovové cinknutí - pravá dvířka vozidla se vmáčkla dovnitř a vozidlo na vlhké vozovce znatelně ztratilo na své stabilitě. Rozlétly se jiskry. Peter okamžitě zašlápl pedál brzdy až na podlahu. Zadní část vozu poskočila ze strany na stranu a vyletěla do boku. Peter se zanořil do sedadla - jeho srdce se rozbušilo, oči rozšířily a mozek naprosto vypl. Věděl jedno - na silnici se už neudrží. Zběsile točil volantem ze strany na stranu, snažíce se dostat vozidlo zpět ve směru jízdy. Vozidlo bylo jako pekelná pěst. Řítilo se vpřed, naprosto nekontrolovatelně až narazilo. Peter v tu chvíli už vůbec nic nechápal. Neviděl před sebe, jen se snažil nějak zastavit, nebo vytočit tu zatracenou zatáčku a udržet se na kolech.

Zatracenej chlast - dával vše za vinu alkoholu v krvi, ačkoli si jej sám hojně dopřával. Potom jak sešlápl brzdu, tak se vozidlo zapotácelo a opět narazilo. Dvěře se tentokráte vklínily dovnitř vozu - nějaká síla vozidlo nadnesla na svodidla. Pod vozidlem se kovová svodidla zmuchlala jako papír v rukou naštvaného dítka. Podlaha vozidla najela na hranu, přičemž bylo vozidlo vymrštěno do vzduchu. Peter si v jednu chvíli ani neuvědomil, že je hlavou vzhůru, a že i s vozidlem udělal několik kotoulů ze svahu přímo na pláž. Vozidlo utrpělo ošklivá poškození. Rvaly se plechy a řinčení zmačkaného kovu splývalo s Peterovým bolestivým křikem a s hřměním rouzbouřených nebes. Nikdo jej neviděl, nikdo jej neslyšel - cítil se ztracen v reáliích tak krutého světa jakým je ten náš.

Vozidlo se u paty skal zabodlo do mokrého písčitého podkladu - špička vozidla se do něj zaryla asi dvacet čísel do země. Kapota byla promáčklá a celá kabina se smrskla snad o třicet centimetrů, uvěznivší Petera ve svých kovových čelistech.

Tichem znělo pouhé sténání namáhaného kovu, řinčení odpadajících kousíčků skel a Peterův bolestivý namáhavý dech. Ležel v bezvědomí, v kaluži vlastní krve...

Jeho pravá noha byla téměř s chirurgickou pečlivostí oddělena od těla - tedy ta masitá část. Kolenní kloub byl stále spojen chrupavčitým vazivem s holenní kostí, která se v záři blesků matně rudě leskla. Peter pomalu umíral, aniž by o tom věděl...

Z temnot bezvědomí jej vyvedl dětský smích. Otevřel oči a bádavě jimi pohlédl kolem sebe. To co zahlédl jej vyděsilo. Nejhorší byl pohled na promáčknutou podlahu, která jej přivřela za nohy k podlaze. Necítil nohu - to jej děsilo... Na levé cítil jemné lechtání větříku, cítil že nemá botu, a že jej do kotníku bodá střep. Pravou ale necítil. Volant, palubní deska, sedadlo, podlaha a luxusní koberečky - to všechno bylo pokryto schnoucí krví, která kovově zapáchala a její pach se Peterovi sápal do nosu. V koutcích očí cítil slzy. Napadlo jej, že se musí pokusit vyprostit se z vozu ven.

Při prvním pohybu rukou zjistil, že jej bolí hlava a že cítí pulzující srdce ve spáncích. Ve stejných intervalech jej polévala krev řinoucí se z jeho rozbitého čela. Obě ruce měl pořezané od střepů, zaryl je do ledovédo kovu horního rámu dveří a vysoukal se z pošramoceného, pomačkaného okénka - aspoň o pár centimetrů. Kdyby mohl, viděl by jak se mu kolenní kloub pravé nohy prohnul v nepřirozeném úhlu. Dále už to nešlo. Kdesi v útrobách té kovové mrchy se s každým pohybem připravoval o maso na noze. Kloub přicházel o vazivo až nakonec vypadl z jamky. Noha bezvládně ležela omotána v chuchvalci potrhaných artérií a vén. Krev pryštila z ran na podlahu a zalévala písek.

Necítil nic - nic.

Smích.

Smích jeho dcerky - Alice. Ohlédl se. Viděl jí sedící hned vedle jeho hlavy. Seděla s nohama nataženýma před sebou a se sukénkou potřísněnou krví. Její pomněnkově modrá kukadla jej vábila k sobě. Vztahovala k němu maličkaté ručičky a prstíčky cvakala jako by se jej snažila zachytit. Tatínku, volala a pak se začala hlasitě hihňat. Její blonďaté vlásky se pohupovali ve větru - celá bělostně zářila.

Když po ní sáhl, její obraz se rozplynul a opět se zjevil na druhé straně jeho ruky. Tentokráte byla jiná. Klečela na kolenou, tvářičku měla ponořenou hluboko ve svých dlaních. Už se nesmála. Chichot se změnil v pláč. Nenatahovala moldánky - plakala. Její tváře zakryly krokodýlý slzy.

„Alice... neplač. Tatínek je v pořádku...“ vydechl bolestivě.

Dítko zdvihlo tvář a nechalo Petera do ní nahlédnou. Rýsovaly se na ní dlouhé prsty a rudé podlitiny se mísily s modravými modřinami. Z nosíku a koutku úst se jí řinul pramínek rudé krve. Peter chvíli jako opařený civěl na obraz, který se mu naskytl za poslední dva měsíce asi třikrát. Stalo se to vždy když přijel z pracovní večeře s nepořízenou. To se potom i několik hodin opíjel a nenávist, svou neschopnost a nanicovatost si vylil na rodině. Manželku - chvíli začichal ve vzduchu (měl pocit že ucítil její parfém) - dokonce jednou ... no možná dvakrát proti její vůli znásilnil. Ve chvíli kdy byl opilý se cítil nepřemožitelným. Alici mlátil ... tenkrát mu to bylo jedno. Jeho manželka od něj nemohla utéct, protože neměla kam. On byl to nejlepší co potkala. Byl peněžně velmi dobře zajištěn, měli dům v Malibu, se zahradou a bazénem. Tyhle jeho „úlety“ z nějakého důvodu brala. Aspoň si to myslel. Posledního milence, kterého si našla provrtal dvěmi ranami do zátylku. Zbaběle, ale efektivně. Jeho manželka ten fakt akceptovala - strach jí nedovolil dělat cokoli jiného.

V tu chvíli ho ale nikdy nenapadlo, že si jeho manželka oblíbí údržbáře u bazénu, a že jej přemluví, aby manželovi, trošku „pošramotil“ brzdy.

„Promiň mi to Alice. Tatínek se omlouvá...“ v těch slovech cítil jakési zadostiučinění. Snad to bude Bohu stačit - notak, On je přece taky chlap - to pochopí ne?

Dítko zalité stříbřitým svitem rachotících blesků se opět rozplynulo - na jejím místě se objevil někdo jiný. Muž, hrbící se, ve tmavém obleku páchnoucí po mokré hlíně. Z dálky jej nepoznával. Okolí si pohrávalo se stíny a vrhalo je muži do tváře - záchrana pomyslel si Peter.

„Pomožte mi...“ zajíkl se. Rukama plácal do mokrého písku a dožadoval se pozornosti.

„Semper fidelis - navždy věrni své pomstě...“ řekla shrbená postava. Peter pocítil jak jej slova ranila. Zamotala se mu hlava až s ní praštil o kov dveří. Postava se přišourala blíže. Zápach hlíny proťal okolí poblíž Petera. Překryl dokonce i pach čerstvé krve.

„Co si zač ?“

„Carlos...“ vydechl shrbený muž. Dalším bolestivě vypadajícím krokem se přišoural k vozu.

Peterova tvář se prohnula v bolestivě vylekaném výrazu, když pohleděl ex-milenci své ženy do tváře. Tam kde by byl obyčejně krk, teď zely dvě ohromné krvavé rány a přímo v prostředku těch ran prosvítalo světlo okolí. Jeho oči byly tmavé, černé a chladně mrtvé. Z úst, z rozervané kůže kolem koutků, odkapávaly hlínou zabarvené sliny. V mrtvolné tváří se zjevil nepřirozený škleb. Postava přiklekla a pohladila Petera po čele, setřela mu krev ze spánků a olízla si ji z konečků prstů.

„Ale já Tě zabil ! Zakopal jsem tě dvě stopy do země !“ zachroptěl a zavětřil pach hlíny Peter.

„Neříkám, že ne...“ postavě se zaleskl zažloutlý chrup.

„Ale nebude to trvat dlouho a setkáme se - moc lidí tě tu rádo uvítá...“ řekla postava konečně.

Pak zmizela stejně rychle jako se objevila. Peter měl dojem, že se mu vrací podivné noční můry. Bude OK - ví to. Má dost peněz aby si koupil nový fáro, novej barák, novou manželku, třeba s celou hromadou zatracenejch parchantů ... A psychiatra - toho nejlepšího. Jedna bouračka ho nedostane, to ne. Fajn, ta vražda v něm nejspíš vyryla pár jizev, které jej teď straší, ale za pár dní si zase s přáteli připijí nad nově uzavřenými obchody. Nějakej duch ho nerozhází.

Už je slyšel - peníze. Slyšel jak šustí. Ten zvuk byl nezaměnitelný ... nebo ....

Ne nebyly to peníze.

Spíš to znělo jako třepetání stovek křídel holubů. Dokonce by se vsadil, že zahlédl jak někam za zadek vozidla dopadlo bílé peříčko. Vzhlédl k nebi. Nebe bylo stejně nehostinné jako země pod ním. Seshora padaly provazy vody a mísily Peterovu krev v karmínovou říčku. Písek jí nasákl a zrůžověl. Blesky už oblohu nešněrovaly - bouře přešla a zůstala jen průtrž mračen.

No jo, takže to nakonec asi nebude tak veselý jak jsem si myslel. Že by si mě Bůh žádal už teď, dá se podmáznout ? Hm, možná kdybych ho přesvědčil, že si nežiju zle, dá mi druhou šanci... Nebo bych mu mohl říct, že to dám na charitu... Spousty lidí na to naletí - nevim proč by On měl bejt jinej.

Peterovy bláhové myšlenky přerušilo hlasité plácání křídel.

Andělé si jdou pro mě, řekl si rozhodně. Byl už tak odhodlaný, tak připravený. Už viděl blonďaté cherubínky s kudrnatou kšticí, omotané v plenkách s maličkými křidélky. Viděl jak jej berou za kotníky a ramena a jak je zdvihají do nebeských výšin. Ach ano - vždyť on je přímo stvořen pro nebe. No a ... tak prolil krev, ale pro dobro. Vždyť mu s ním manželka zahýbala, no a že na dceru použil trochu té poučné síly? Sakra a co?! Vždyť ji to naučilo ne?

Opět se oddal euforickému pocitu andělských dotyků - již slyšel šum jejich křídel.

Ten šum zazněl nějak blíže. Byl už tak blízko, že byl-li to anděl, dokázal by se jej Peter dotknout, dokázal by jej pohladit po křídlech.

Vztyčil ruku tam, kde očekával sedícího anděla.

Opravdu nahmatal peří, jen na chvilku, na zlomek vteřiny - pak to uskočilo a přihopkalo k okraji dveřního rámu. Pařátky to objalo kov dveří a pohledělo na Petera.

Nebyl to anděl to ani náhodou. Bylo to černé, s lesklým zrakem a širokým tmavým zobákem.

Vrána, pomyslel si Peter, podivná podoba pro anděla - inu což.

„Tak pojď,“ přitakal prsty jedné ruky „pojď si pro mě. Odnes mě k širým dálavám nebes.“

Vrána přihopkala až k okraji dveří a seskočila na jeho hruď. Sledovala letmým zrakem Peterovy skelné, mdlobou zašedlé oči - jako by mu chtěla něco říci - ale nic pěkného, to poznal záhy.

Vrána udělala krůček vpřed a trochu nepřítomně vystřelila hlavou vpřed - stiskla do zobáku kus Peterovy tváře a jako v šoku jí opět ucukla - kus masa z jeho tváře odštípla a s problémy spolkla. Peter zaječel. Nic jej nebolelo tak, jako právě tohle. V palčivém ryku se zmítal do doby než jej zakryl tmavý háv z havraních těl. Zasypaly jej jako mravenci upuštěný kus cukru - pak už ani nekřičel. Ve chvíli, kdy otevřel ústa mu je zacpalo tělíčko jedné vrány hodlající hodovat na jeho jazyku - tolik jich bylo. Během několika minut z Petera nic nezbylo. Bezvládná kostra ležela v bolavé pozici s rukama rozpřáhlýma od sebe. Lebka ležela položena na čelo asi půl metru od krčních obratlů. Spodní čelist zapadla někam mezi žebra. Ze živoucích tkání ale nezůstalo nic. Oči, jazyk, vnitřnosti - to všechno zmizelo se stovkami těch malých temných tvorů...

***

Ohlodané kosti byly na druhý den vyběleny planoucím sluncem, opláchnuty nočním - solí nasáklým - deštěm a zakonzervovány růžovým, krvavým pískem. Vozidlo bylo zdevastované - rozmačkané a páchnoucí.

Za svodidly na vrchu skalnatého útesu už se začaly srocovat davy... Jediné co mohly zahlédnout byl oprýskaný vrak, jediný svěděk hrůzného nočního dramatu a stovky, možná i tisíce černých peříček, se kterými si pohrával vítr a snášel je dále k moři...