Příliš málo místa

Anna otevřela oči a upřela je na temný strop. Byla jí trochu zima, její spoluspící zabrala větší část společné deky i postele. Chvilku jí trvalo, než zjistila kde se nalézá a neúspěšně se pokusila získat další kousek peřiny pro sebe. Samozřejmě, byla přece v posteli v jednom hotelu sítě F1 ve Francii a spolu s ní tu byly ještě její kamarádky Adéla a Lucie. Toto zjištění ji uklidnilo a zrovna se chystala znovu usnout, když se ozval ten zvuk, který ji původně probudil. Ztuhla. Znělo to, jako by se někdo otíral o dveře, nebo dokonce šramotil u zámku. Do těch pokojů se dostane jen ten, kdo zná číselný kód. Jenže hoteliér ho zná, oponovala ta hysterická část Aniččiny mysli, co když je to on, kdo se sem plíží s nožem v ruce. Už povraždil všechny ostatní účastníky poznávacího zájezdu. Další pokradmé zašustění a něco jako sten.

Možná má s sebou rukojmí, nebo je to sten polomrtvé oběti, bez pomoci ležící na chod-bě? V mozku jí vířily obrazy z Psycha a Lovecraftových povídek. To stačí, snažila se ta racionální polovina osobnosti převzít vládu nad roztřeseným tělem. Anča se posadila. Pode dveřmi  byl vidět neporušený svě-telný pruh. „Jsi blázen, moc čteš, Ančo, ty střevo.“ zašeptala do tmy. Náhle se září prokmitl stín. Něčí nohy! Nebo snad chapadla nějaké cizozemské bytosti? Někdo tam přece jenomje! Skoro vyjekla. Zase ten

tichý zvuk. Zatřásla s vedle ležící Adélou. V ní byla opora. Adéla je taková rozvážná osoba, bude vědět, co dělat. „Áďo, probuď se, někdo je za dveřma!“ žádná reakce. „Sakra holka, všechny nás zabijou, vstávej!“ Zatřásla s ní. Nic, jen neurčité zamumlání. Ta mrcha to určitě předstírá! Pohlédla na palandu, kde spala druhá přítelkyně. Neviděla v tom šeru nic, jen cíp pokrývky, splývající dolů. „Lucko, vzbuď se. Musíš mi pomoct, někdo se sem chce dostat!“ Zbytek osazenstva pokoje byl však evidentně ve větší pohodě

než Anna a nedal se probudit nikým a ničím. Šramot neustával. „Kdo je tam?!“ Mělo to být lhostejné, hlasité zvolání, ale ze strachem ztaženého hrdla vyšel jen ustrašený chrapot. Vstala a na roztřesených nohou se tiše odplížila ke dveřím a postavila se vedle nich zády ke stěně, jak to vídala v akčních filmech. Učinila ještě jeden pokus o probuzení svých kamarádek. „Adélo, Lucko, někdo klepe! Kdo je tam!?“ Šustot za dveřmi ustal. Pak se znovu rozproudil, doprovázen oním tichým sténáním. Anča se vrátila k posteli a ze své toaletní tašky vytáhla zavírací nožík. Shodila přitom taštičku na zem. Nikdo ze spáčů se neozval. Zaujala u dveří stejnou pozici jako předtím. Hmátla po knoflíku. Pak si uvědomila, že nůž neotevřela. Napravila to. Ruka se jí třásla tolik, že si ji musela podržet druhou, aby vůbec dokázala knoflík pořádně sevřít. Prudce jím otočila a strčila do dveří. Na-razily do něčeho tak prudce, že to zadu-nělo. Anča opatrně vyšla na chodbu. Prá-vě tu chvíli si vybralo světlo pro zhasnutí. Duchapřítomně cvakla vypínačem v pokoji. V matném šeru, které vydávala pokojová žárovka spatřila ležet na zemi to, co ji tolik vyděsilo. Byla to Lucka. Ležela na zemi jenom v noční košili a držela se za hlavu, do které jí uhodily dveře. Mžourala na Anču a té bylo jasné, že je opilá. Znala jí už dost dlouho na to, aby to poznala. Pak si vzpomněla, že Lucie něco říkala o mej-danu na klučičím pokoji a že se jí líbí Jindřich ze sexty. Obrovské množství a-drenalinu, které se vyplavilo Anně úlevou do krve, jí umožnilo vtáhnout bezmocné tělo do pokoje. Opilá určitě zapomněla kód. I ve střízlivém stavu jí takové věci dělaly problémy. Anču pomalu přemáhal vztek. „ Přece se s tebou nebudu mazat, ty sígre,“zamumlala, „ takhle mě vyděsit.“ Odtáhla Lucku do koupelny. Tam   nena-dělá velké škody, pokud se pozvrací.Tedy, v případě, že v sobě ještě něco má. Při-nesla deku z palandy a kamarádku do ní zabalila. Vrátila se k posteli. Adéla byla vzhůru a evidentně se dobře bavila. Když spatřila Ančin výraz, začala se dokonce smát tím svým hloupým, pronikavým smíchem který všechny tolik rozčiloval. „To byla sranda tě pozorovat, bylas úplně podělaná strachy,“ vyrážela ze sebe v záchvatu smíchu   “a jak ses pak krčila u těch dveří! Úplně jako komisař Moser, nebo spíš Rex?“ Anna sena ni dívala a připomínala jí rozesmátou dýni, jakou dávali na Halloween do okna. Pak pohlédla na nůž, který stále ještě svírala otevřený v ruce. Byl malý, ale dobře nabroušený. Předtím se bála. Teď už ne. Nedalo moc práce Adélu přeprat. sebe.Při záchvatu smíchu je těžké se bránit.