Abri dlouhonohý (3.část)

… „Při Ekkuovi. On ještě žije!“ pronesl divoch, který srazil Abriho palicí. „je to snad nějaké znamení … věštba?“

„Ano, Mullo, věštba … znamení že bude nabodnut na mé kopí a odnesen na něm do světa pod světem!“ vykřikl nejstatnější z divochů.

„Počkat! Ten bílý muž zabil svým mečem našeho náčelníka a ty se této role nemůžeš ujmout bez souhlasu kmenové rady. Do té doby by měl zajatec žít.“

„Dobrá tedy. Jestli je tohle vůle Bamulů, pak je to také vůle Jorubova. Vezmeme bílého psa do naší vesnice.“

Rána, která před chvílí otřásla Abriho lebkou jej neudržela v bezvědomí dlouho a druhou polovinu rozhovoru již vnímal naprosto zřetelně. Nedával to na sobě znát, stejně tak jako fakt, že dobře rozumí jejich černošskému dialektu.

Během cesty se divoši mnohokrát zmínili o jakémsi mnohonohém a o tom, jak určí svého nového vůdce. Jorubo byl jedním z horkých kandidátů a plně si to uvědomoval. Cestou do Abriho různě rýpal svým kopím a bavil se jeho bezmocí.

Abri zachoval hrobové mlčení až do vesnice. Mlčel dokonce i když trávil tři dny přivázaný u kůlu, kde po něm děti házely klacíky a bahno. Ozval se až když se kmenová rada rozhodovala o novém náčelníkovi. Abri znal kmenové obyčeje a tak když chtěli zvolit Jorubu vůdcem, pronesl: „Vyzívám ho při velikém bohu Ekkuovi. On není dobrým náčelníkem.“

Všichni na něj chvíli překvapeně zírali.

„On zná Bamulštinu.“ Vyhrkl překvapeně jeden z divochů.

„A jeho první Bamulská slova budou také poslední.“ Vykřikl Jorubo a nachystal si oštěp.

„Ne. Ty ho nesmíš zabít. Vyzval tě na souboj před očima samotného Ekka boha štěstí.“

„Dobrá tedy. Porazím jej v čestném boji.“

Divoši odkryli dřevěnou mříž z velké díry uprostřed vesnice. Abri si marně lámal hlavu k čemu slouží. Teď to jistě zjistí naprosto přesně. Přes jámu byl položen opracovaný kmen stromu široký skoro půl sáhu. Na tom se bude souboj odehrávat. Do jámy byla také vhozena mrtvola králíka, která přilákala pavouka dlouhého skoro čtyři sáhy. Jeho tesáky byly široké skoro jako lidská paže. Zakously se do ještě teplého těla králíka, avšak ta troška krve jistě nedokázala uklidnit pavoukův hlad. Čekal na přídavek.

Abri dostal dlouhé kopí a divoši jej začali pobízet směrem ke kmenu na jehož konci již čekal Jorubo a pod kterým hladově pobíhala pavoučí bestie. Myšlenku, že by se probil z vesnice Abri ihned zavrhl. I když několikrát zahlédl v okolí vesnice důverně známý jaguárův stín, divochů je moc.

Po několika prvních okamžicích, kdy Abri odkláněl jeden úder za druhým, pochopil způsob boje ratištěm kopí. Jorubo zasypával Abriho údery a ten je sotva stačil vracet. Po těžké ráně do žeber Abri dokonce zavrávoral. Toho Jorubo využil k dalšímu hbitému výpadu a ten Abriho srazil na kládu. Nebýt jeho obrovské mrštnosti, jistě by skončil v jámě, kde leželo jeho kopí. Jorubo se rozhodl souboj neprodlužovat a Abriho probodnout. Když se ale napřáhl k ráně, Abri se vymrštil na ruku a kopl jej do odkryté hrudi. Jorubo nebyl na takový útok připravený a spadl dolů, pavoukovi za záda. Ten se začal otáčet směrem k němu. Abri by se o poraženého soupeře vůbec nezajímal, nebýt toho, že do jámy skočila Jorubova žena připravena čelit obrovské kreatuře pouze s krátkým mírně zakřiveným mečem. Pavouk líně vykopl ženě nůž, hledající skulinu v jeho chitinovém pancíři a dál se přesouval směrem k Jorubovi  zděšeně couvajícímu ke stěně jámy. Abri vytrhl jednomu z černochů, kteří skoro jako zhypnotizovaní sledovali děj v jámě kopí a vrhl se s výskokem na záda obřího pavouka. Kopí zajelo dostatečně hluboko, aby to nestvůra cítila. Ne však tak hluboko, aby rána byla smrtelná. Abri se pověsil vší silou na kopí a pavouk začal zuřivě bít nohama, kam všude dosáhl. Po chvíli se mu podařilo Abriho odhodit pryč. Než se Abri vzpamatoval, byl téměř přimáčknut pavoučí nohou k zemi. Natáhl se pro nedaleko ležící kopí a vstříc odporné obrovské rozšklebené pavoučí hlavě pozorován nenávistným pavoučím pohledem si uvědomil, jak málo má času, než jej pavouk svými kusadly překousne vejpůl. „Mám čas na jeden úder“ pomyslel si a vbodnul kopí vší silou do otevřené pavoučí tlamy. Zkušenější bojovník by snad bodnul do oka, nebo by se pokusil zasáhnout nějaké citlivé místo na pavoukově nechráněném břiše. Abri měl však štěstí vbodl kopí skrze tlamu až do pavoukova mozku. I když kopí napůl vězelo v pavoukovi, Temně rudá krev proudila z umírajícího pavoukova těla a lepila se Abrimu do jeho bílých vlasů. S jeho bledou kůží tvořila úděsný kontrast.

„Ať žije bledý!“

„Sláva bělovlasému. Je tím největším válečníkem!“

Začaly se ozývat první výkřiky nadšení.

„Porazil Jorubu v souboji. Teď musí být našim náčelníkem. Tak praví tradice“ pronesl šaman a vesnicí zazněly souhlasné výkřiky. Ty nesouhlasné v řevu zanikly.

„Ty … ty bílý pse!“ vykřikl Jorubo a vrhl se s nožem na odkrytá Abriho záda. Ten ale stihl vytrhnout z pavoučího těla kopí a otočit se směrem k Jorubovi. Víc nebylo třeba. Jorubo, ovládnutý vztekem již nedokázal zastavit a naběhl přímo na nastavené kopí. Chvíli si myslel že jej za vraždu jejich skoro náčelníka zabijí. Pak se však ukázalo, že nikdo z Bamulů nechce vyzvat „bílého ďábla“ na souboj aby si tím získal soudní právo a tak jej šaman prohlásil za náčelníka.