DVAKRÁT TOLIK

Každý z nás jistě důvěrně zná ty zabité víkendy, večery a – v horších případech – i noci strávené pouze v exklusivní společnosti nějakých – jistě neskonale záživných a srozumitelných – učebnic, litrů čaje a nezřídka i úporných – všudypřítomným zákonem schválnosti přivolaných – bolestí zad, hlavy, zubů či čehokoli podobného. A protože jednou z nejoblíbenějších lidských činností je odkládání jakýchkoliv nepříjemných povinností na poslední chvíli – vždyť předtím ještě NUTNĚ MUSÍME zajít do kina, projít se s milovanou bytostí v parku, shlédnout v televizi důležitý fotbalový zápas, telefonicky pokecat s kámošema, nastudovat módní trendy na letošní zimu, poslechnout si nové cédéčko starého slavíka, vyzkoušet cizokrajný recept na exotickou pochoutku, uklidit, koupit si plavky, navštívit zbrusu novou kavárnu za rohem, důkladně ochutnat letošní burčák a užít si nějaké to odpoledníčko sladkého nicnedělání…!!! – obvykle nechybí napětí blízké usedavému pláči, infarktu, hysterickému záchvatu či nervovému zhroucení.

Když jsem jednoho dne – tedy, přesněji o půl jedné ráno – seděla – téměř na pokraji zoufalství – už sedmou hodinu nad šesti maturitními otázkami z angličtiny, pijíc už třetí litr zeleného maté, na mysli mi tanula jediná věta. Já už nemůžu. Já už nemůžu, já už nemůžu… JÁ UŽ NEMŮŽU, říkala jsem nahlas. Náhle jsem se musela smát. Ne, nezbláznila jsem se ze zahlcení učivem. Jen jsem si vzpomněla na našeho bývalého vedoucího z tábornického oddílu. Když jsme se, kňourajíce pod tíží nákladu na zádech, trmáceli do prudkého kopce, řekl nám nezapomenutelnou větu: “Když si někdo myslí, že už nemůže, tak může ještě dvakrát tolik”.