Jakóbův žebřík

Zdá se mi, milý, zdává se

sen, a není o tobě

i když jen zdánlivě.

V něm stoupám do výše

po neustále

příkřejších

schodech

nejdřív noha ženy

lehounce vyšlápne

takové běžné

panelákové

schodiště

pak už ty schody

jsou kamenné, vracím se

někam do předhradí

proskočím časem

jsem mladá, tenkrát

jako tenkrát. Jenom ty schody

zestárly, staly se vrzavé

sem tam nějaký chybí

šlapu do prázdna

padám, padám

mizí zábradlí

jen někdy dokáži

vzlétnout, vnější část

paží prorůstá chloupky

za týden, za dva

budou z nich brka

jen jestli, jen jestli

se neprobudím dřív.

A ani anděl

by nestačil

povyskočit

i kdyby sebevíc

potřásal perutí

uvíznu zmrznu

na těch

schodech

a přitom ani

netuším

jestli vedou

do nebe.

Zdalipak jsi

někdy zavětřil

když jsi svým tělem

měkounce polstroval

má záda za nocí

o čem se mi

zdává?