Carlos Stříbro - plná verze

I.

?Carlos Stříbro se zády opřel o pahýl sloupu pouličního osvětlení. Ze stříbrné tabatěrky odebral něco tabáku a zvolna si ubalil cigaretu. Připálil si stříbrným Zippem a vše zase vrátil do kapsiček kožené vesty. Natahoval hřejivý kouř, nechával jej v plicích a zase vyfukoval, jako by kouřil svou poslední cigaretu. Mezitím hleděl dlouhou, temnou ulicí směrem k hřbitovu. V této liduprázdné čtvrti fungovaly akorát zákony fyziky.

Měsíc slavil úplněk, další magický úplněk. V posledních letech se zdálo, že je v úplňku až podezřele často. Čekal na poslíčka, který, jak se zdálo, právě přicházel.

?Mucho le Grande,? řekl na pozdrav a myslel tím ?je vše zařízeno tak, jak jsem chtěl??.

Druhý přikývl. Věděl dobře, že Stříbro říká akorát mucho, muchos, muchas a muchachos, někdy přihodí i le Grande, nebo Pedro. Zpod kapuce si prohlížel Stříbra, pro kterého občas pracoval jako poslíček a po očku si prohlížel jeho výstroj a výzbroj. Stříbrné předměty, plíšky připevněné zdánlivě nahodile na těle, chránící důležitá místa. Jeden větší měl nad loktem levé paže. Několik vrhacích nožů, dvě P-osmičky se speciální municí v pouzdře na bedrech, stříbrnou krabičku s tabákem a Zippo.

Stříbro vypadal na první pohled jako běžný mexikánec, na druhý jako cikán, z profilu jako indián a zezadu jako žena. Ale byl to Rus. Menší postavy, než se sluší na východního Slovana. Byl však houževnatý a zocelený bitvami s mrazem, hladem, upíry a vlkodlaky.

?Muchachos,? oznámil Stříbro a myslel tím ?vypadni?.

Poslíček beze slova poslechl.

Carlos počkal až nastane půlnoc a vyrazil k hřbitovu. Jeho klid nerušilo ani občasné zamlaskání ozývající se z vymlácených oken sklepení, syčení nebo vytí ani hrobové ticho na půdách vybydlených činžáků. Tušil, že na něj nikdo nezaútočí. Znali ho tu příliš dobře. Avšak jeden, snad nějaký nováček, neodolal.  Snesl se lehce jako vlající šátek ze čtvrtého patra a s připravenými tesáky padal Stříbrovi na záda. Z okolních děr a okýnek přihlížely rudě svítící oči, které čekaly až se ozve známá znělka španělské kytary a pak, pak někdo z nich zjistí, že nežije, tentokrát opravdu.

Carlos přistoupil k padlému vlkodlaku, z hrudi vytáhl vrhací nůž, pečlivě jej očistil a znovu zamířil ke hřbitovu.

Zeď byla pobořená a porostlá mechem. V jednom vyvráceném místě byla jakási věc přikrytá plachtou. Poslíček tedy nelhal, škoda. Stříbro se usadil vedle na zeď a hleděl na vibrující náhrobní kameny. Zem se pod nimi neklidně pohybovala. Tu a tam nad povrchem čněla rozdrásaná končetina; desítky mrtvých těl se prokusovalo vlhkou zeminou na povrch. Lačni bílých paprsků měsíce, lačni sami sebe. Carlos otevřel stříbrnou krabičku a začal si balit cigaretu.

Když dokouřil byly venku všechny mrtvoly. Hučely jako silný příboj, pokulhávaly dokola a chaoticky do sebe narážely.

?Muchachos Pedros,? zvolal Stříbro a myslel tím ?tuto párty prohlašuji za ukončenou?.

Seskočil ze zdi a strhnul plachtu z nablýskaného, stříbrného rotačního kulometu.

?Muchos,? povzdechl si a myslel tím ?to bude masakr?. Pak se ozvala znělka španělské kytary.?

II.

?Co se nám to tady snažíš namluvit?? ozval se po chvíli ticha asi padesátiletý muž v tmavě modrém proužkovaném obleku. Byl to Star, nejstarší syn Carlose Stříbra. ?Že byl můj otec taková zrůda? Nesmysl. Mimochodem o takovém místě nic nevím a vlkodlaci, upíři.?? Star si povýšeně odfrkl. ?Nesmysl,? zakončil výmluvný monolog a opřel se do křesla. Díval se kamsi do neznáma, pak mu ale pohled opět sklouzl k vypravěči, mladíkovi pevné kostry a jemných způsobů. Představil se jako Michal, vnuk Carlose Stříbra, syn Stříbrova druhého syna Nestora a zároveň hostitel Carlosových potomků. Hleděl na něj pevně.

?Otec by vám to potvrdil,? promluvil a otočil se k muži sedícímu na kolečkovém křesle po pravici, ?kdyby mohl. Je to katatonik. Slyší, ale nereaguje.? dodal omluvně.

?No ovšem,? začal zase Star, ?otec a syn. To by mohl říct každý. Jestli jste si nevšiml, je nás tu víc a jak to vypadá, každý máme svůj příběh.? Star sice mluvil o ostatních přítomných, ale velkoryse je přehlížel. Včetně svého syna Stavrose, dalšího dědice Carlosova bohatého jmění. ?Mě se tak trochu zdá, že nás chcete podvést, obalamutit barvitým příběhem. Ještě řekněte, že je dědictví prokleté.?

?To netvrdím,? přiznal Michal, ?jen jsem vám chtěl ukázat pravou tvář a skutečný život mého drahého dědečka, vašeho otce. Jak je vidět, žijete v klamu.? Michal mluvil měkce. Jeho oči neuhýbaly.

?Já ti povím, kdo byl Carlos Stříbro.? Star se nahnul nad stůl, aby byl blíž Michalovu obličeji. ?Saltamartino. Tak mu říkali v Itálii. Ano, otec byl původem Rus. A máš také pravdu, že měl zálibu ve stříbře. Nosíval na bedrech dva postříbřené revolvery. Byl málomluvný a měl málo přátel. To ostatní je výmysl. Star se znovu opřel do křesla, sepnul ruce a vypadal, že přemýšlí. ?Dobrá. Povím vám také jednu historku.?

III.

?Ačkoli byl na ostrově Babel v Tasmánském moři ještě den, musel Grim Bishop odložit tmavé brýle stranou. Sikorsky Sea King přistál i v tomto větrném počasí na heliport hladce jako včelka na višňový květ. Pětice listů nosného rotoru uvolněně klesly. Okýnkem byly vidět lesy. O skaliska se lámaly vlny a v neochotných sprškách ledové tříště mizely rozprášené na nerovném pobřeží. Vysoké vlny v dálce brázdily prázdný Pacifik v uspořádaných útvarech, jako vojenské síly na bitevním poli. Bishop se mohl cítit jako generál, když vystupoval za podpory osobního strážce do chladného podnebí.  Belhaje se o černé holi, postupoval k tmavému ústí prostorné jeskyně. Na jejím konci se s námahou posadil do připraveného křesla v improvizované kanceláři. Ruce složil do klína, kde stále svíral zdobený konec černé hole. Za jeho záda se postavil jeden muž. Další čtyři se rozmístili po délce jeskyně. Bishop trpělivě vyčkával příchodu mladého Itala.

Jen o zlomek času později, než bylo domluveno, nad ostrovem se vší parádou přelétl Boeing Osprey pilotovaný samotným Ferrero Rocherem. Během druhého přeletu se začaly dva překlopné rotory na koncích křídel natáčet tak, aby mohl Osprey pohodlně přistát na druhém, o něco větším heliportu. Za několik minut bylo opět slyšet rozbouřené moře.

?Dnes mám štěstí,? zaradoval se Saltamartino, když zpozoroval příchod druhého významného obchodníka. ?Zřejmě jde o velkou akci. Nebo pohlavárům došla trpělivost a chtějí na vše dohlédnout sami.?

Saltamartino pohodlně seděl v uměle zbudovaném skalním výstupku v nejtmavější části jeskyně a celou transakci sledoval. ?Jen dvanáct?? nevěřícně kroutil hlavou, když spočítal přítomné osoby.

Rocher se mezitím hbitě přesunul ke starci, potřásl mu pravicí a usedl naproti přes stůl do podobného křesla. Vyměnili si několik zdvořilostních frází. Americké a Italské pozdravy a bonmoty. Ujistili se o dokonalém utajení celé akce, o profesionalitě ochránců a vůbec se bavili o běžných tématech. Během formálního, avšak přátelského hovoru kontrolovali Bishopovi lidé obsah zásilky v přepravním prostoru Boeingu. Když spokojeně konstatovali splnění dohody, pokynul Bishop muži, který doposud stál jako socha za jeho křeslem, aby došel pro kufřík s penězi. Ve chvíli, kdy se dal do pohybu, ozval o se nenápadný zvuk, tentýž zvuk, který vyluzuje cvrček, když o sebe tře křidélky.

?Saltamartino!? začali pořvávat Italové a dravě se chápali zbraní.

            ?Shit!? ulevil si Bishop.

            Všichni ten zvuk poznali. Každý znal historky o překvapujících zjeveních Saltamartina. Kde se náhle ozvou cvrčci, tam se do dvou vteřin objeví Saltamartino a tam také nikdo nepřežije. Říkalo se, že ono krátké zacvrkání pochází od pohybu palce po délce hlavně stříbrného šestiraňáku. Následovalo klasické natažením kohoutků.

            Dříve, než kdokoliv Saltamartina spatřil, vyšlehly ze tmy první dva  výstřely. Italové panicky pálili po cvrčkovi, ale nebylo jim to nic platné. Stačilo dvanáct rychlých výstřelů a bylo ticho. Saltamartino schoval rozehřáté kolty a vykročil k černé helikoptéře. Dříve než na ně mohl dosáhnout, se boční dveře samy otevřely.

            ?A přece třináct,? řekl si Saltamartino překvapeně, když zahlédl vystupující postavu.

            Na citlivé sítnici Saltamartinových očí zasvítila bílá pokožka elegantně tvarovaných lýtek. Čtveřice útlých prstíků na rámu dveří. Saltamartino zadržel dech. Před jeho zraky se náhle zjevila bílá žena v černých, co do plochy dosti skromných, přiléhavých šatů. Ihned k ní těsně přistoupil. Rukou zajel pod sukýnku. Na bedrech nahmatal drobné pouzdro. Strhnul je spolu s kalhotkami a odhodil za sebe. Hleděl nyní do očí ženy, která zřejmě měla učinit konec jeho rebelii. Prohlížel si jí a přemýšlel o výhodách přísně utajovaných akcí na odlehlých ostrovech. Nebránila se. Všechny zvuky spolehlivě pohltilo moře.

V helikoptéře, jíž přiletěl Grim Bishop našel kufřík se slušným množstvím bankovek. Tento si vzal, jinak vše nechal být na svém místě.

Ostrov opustil v lehkém člunu. Do Tasmánie to bylo pouhých třicet kilometrů.?

IV.

?To už zní lépe, nemyslíte?? Star se samolibě usmíval.

Michal mlčel. Konferenční pokoj byl vystlán měkkým kobercem. Kolem dlouhého stolu sedělo v pohodlných křeslech jedenáct osob. Občerstvení bylo připraveno ještě před příchodem, ale nikdo se nebál, že by jídlo mohlo být otrávené. Měla to být přátelská schůzka.

?Ale v jednom máte pravdu,? promluvila jediná žena v místnosti, ?můj otec byl sexuální maniak.?

?Jak jste na tohle přišla?? Star vypadal překvapený náhlým vpádem ženy do diskuse.

?Maminka mi o otci hodně vyprávěla. Stejně jako vám vaše matka.? Pohlédla na Michala. ?Škoda jen, že se nedozvíme jak to bylo doopravdy.?

?Ovšem,? skočil jí do řeči Stavros. ?Zklamaná žena je nejlepší vypravěč.?

?Zmlkni,? Star zatlačil svého syna zpět do křesla. Pak se obrátil k ženě. ?Co vám vyprávěla??

?Jistě mne omluvíte, když nepřihodím žádnou zábavnou historku. Stačí, když povím, že otec maminku opustil po měsíci intenzivního vztahu. V podstatě ve chvíli, kdy zjistil, že je maminka těhotná.? Mluvila pohrdlivě o mužích a bylo vidět, že jí Star nedokáže imponovat ani zastrašit.

?Já jsem ovšem přesvědčen,? pokračoval Star za souvislého mlčení přísedících, ?že mám pravdu. O Saltamartinovi jsem neslyšel pouze od své matky, ale vypráví si o něm celá naše společnost. Proč jinak....?

?Viděl jste ho?? zvolal náhle Michal. ?Viděl jste svého otce?? opakoval, když mu Star věnoval trochu vzácné pozornosti.

?Ne, ale....?

?A vy, madam, vy jste viděla otce, o kterém tak pěkně mluvíte??

?Neviděla,? odvětila skromně a nasadila masku, jíž dávala najevo, že pro ní diskuse skončila.

?Viděli jste vy svého dědečka?? tázal se Michal dál všech mladíků, kteří seděli oddaně po bocích svých otců a matky. Jen jeden výjimečně hezký, vědoucně vyhlížející hoch v Michalově věku seděl sám. K němu Michal promluvil nakonec. ?Říkal jste, že se jmenujete Miob.?

Miob mírně přikývnul.

Michal pokračoval: ?Něco mi říká, že oproti pohádkám zde přítomných potomků, bude váš příběh zajímavý. Dokonce to vypadá, že jste nejmladším Carlosovým synem, což je vzhledem k vašemu věku trochu v rozporu se zákony přírody. Nebo se mýlím??

?Jste vnímavý. Avšak nemohu říci více, než co vím od babičky, která mě vychovala. Matka zahynula krátce po mém narození. S Carlosem se setkala na univerzitě ve Stockholmu, kde tehdy pracoval na jakémsi výzkumu anomálií v dědičné informaci člověka. Objektům zkoumání říkal Lykantropové.? Miob se tázavě rozhlédl a shledal, že snad až na Michala nikdo nerozuměl tomu, co říkal.

?Rozumíte-li....? Miob chtěl pokračovat, ale Michal jej zarazil.

?To je myslím zbytečné,? uklidnil Mioba a obrátil se ke společnosti. Aby uvedl věci na pravou míru. ?Pozval jsem vás, ne abychom se předháněli v historkách, mimochodem jednu mám ještě připravenou, ale abychom prodiskutovali spornou tezi v závěti našeho drahého předka. Doufám, že nám s tím pomůže má babička, která s Carlosem dlouho žila. Za moment ji představím. Nejdříve vám však povím, jak se s Carlosem seznámila. Mám za to, že tím se veškeré mystifikace a obavy z nepochopení rozplynou.?

V.

?Tlumený zvuk šestilitrového motoru Cadillacu Escalade kolébal Carlosovy smysly do příjemného stavu. Jako každý čtvrtek lovil ve čtvrti zvané Loubí. Geometricky pravidelná síť ulic, které se od sebe lišily pouze svými jmény, byla nechvalně známá jako obydlí značného počtu netopýrů. Cizinci si tudy pro ponurost architektury a tíhu depresivní atmosféry, která jako by dýchala ze samotných cihel, netroufali ani projet. Naopak místní obyvatelé se ze stejných důvodů cítili chráněni. Carlos zde většinou vyhledával trofeje, které pak prodával sběratelům.

Pouliční osvětlení fungovalo na padesát procent. Místní mládí se s bolestnou jistotou zpíjelo kdesi v centru města, zatímco jejich pracující rodiče již spali. Carlos poslouchal otevřeným okýnkem praskot jemného písku pod koly; pokojné předení všech osmi pracujících válců.

Do auta pronikl ostrý zápach močoviny. Carlos se ohlédl po směru zápachu a prudce dupl na brzdu, když málem srazil prchajícího mladíka. Krátce za ním se přes střechu auta přenesl stín. Carlos zrakem reflexivně  sledoval půlkruh nad hlavou.

?Pedro, Pedro,? povzdechl si a hbitě vystoupil z auta.

Běžícího upíra by těžko dokázal sledovat, kdyby ten nebyl zaměstnán odchytem ubohého zbloudilého studenta. Zaběhli za roh. Upír popadl chlapce za ramena a vskočil s ním rovnou do okna v prvním patře. Carlos se spokojil s hlavním vchodem. Světlo na chodbě samozřejmě nesvítilo. Výtah někdo ukradl. Prázdnou šachtou se netopýři krásně i ve větším počtu dostanou rychle a přesně do libovolného patra a snad až na střechu. Tak daleko ovšem vidět nebylo.

Upír utekl i s obětí do vyšších pater. Ve třetím poschodí Carlos narazil na prvního upíra-obránce. Protivník byl rychlý a dostal se velice blízko k připravené hlavni P-osmičky. Kulku dostal zpříma do hlavy. Ta se spolu s vazkou hmotou a hlukem výstřelu rozptýlila po okolí. Tělo bylo odhozeno zpět, odrazilo se od kdysi bílé zdi a zhroutilo se na schody.