Mary z Javorového kopce

Malá Mary žila se svojí maminkou a se svým bratříčkem Tomem ve velkém starém dřevěném domě obklopeném nádhernou přírodou. Hned za domem byl les. Nebyl to však obyčejný les, ve kterém by rostlo několik druhů stromů, tady rostli jen javory, podle kterých dostalo tohle místo jméno: Javorový kopec.

Tatínek s nimi již nežil. Jednoho dne před lety odešel a už se nevrátil. Jen jednou poslal k vánocům lístek, že se dal najmout na loď, tak ať ho nehledají. On se totiž rád podíval na dno lahve a pak vždycky řádil jako pominutý. Někdy stloukl maminku i Mary tak, že měly modřiny po celém těle.

Nejdřív bylo mamince smutno, protože měla tatínka ráda, i přes to, jak jí a malé Mary ubližoval. Maminka ho vždycky sama před sebou omlouvala, že on ve skutečnosti není tak zlý, takové zvíře že z něj dělá jen alkohol. Když byl opilý, nebyla s ním žádná řeč. Maminka nikdy nenašla dost síly a odvahy, aby mu to řekla, když byl střízlivý. Stejně by jí nevěřil, že se takhle chová. Proto před ním s Mary ty modřiny, které od něho utržily, raději schovávaly.

Nedlouho po tatínkově zmizení se narodil Tom. To byla pro maminku velká vzpruha. Zas měla pro koho žít. I malá Mary se o svého bratříčka snažila pečovat jak nejlépe dovedla. Mamince obě děti dělaly samou radost.

Mary chodila ráda hrát se svojí panenkou do javorového lesa za domem. Myslela si, jak je velká, že může sama do lesa, ale maminka na ni dávala pozor oknem z kuchyně. V lese se jí líbilo. Už od narození, kdy jí tam maminka vozila v kočárku. Ale les za domem byl ten nejkrásnější ze všech. Mary se tam ráda brouzdala závějemi loňského listí, z větviček stavěla domečky pro svou panenku nebo si tak povídala prastarými stromy. Dokonce si pro ně vymyslela básničku:

Javory,javory,

vidíte přes hory.

Povězte javory,

Kde je můj tatínek?

Ale javory většinou mlčely. Jen v korunách těch nejvyšších občas zaševelil vítr, jakoby chtěl malou Mary potěšit v jejím stesku. Ale Mary se stýskalo čím dál více. Některé stromy plakaly s ní. Ale jejich slzy nebyly obyčejné. Nebyly to lidské slané slzy. Javory, když pláčí, roní slzy sladké.

Čas běžel svým neúprosným tempem splašeného koně. Z Toma vyrostl čiperný střapatý klučina. Chodil si s Mary hrát do javorového lesa za domem. Ukazovala mu různé kytičky, broučky a i jiné obyvatele lesa. Tom pozorně naslouchal. A mohl na své starší sestře oči nechat, protože.Mary mezi tím vyrostla v půvabnou mladou slečnu.

Jednou na podzim, když listí javorů za domem na Javorovém kopci hrálo všemi možnými i nemožnými odstíny žluté, oranžové, červené a hnědé, musela Mary do školy. Vlastně se už moc těšila. Vždyť nesmírně ráda objevovala a poznávala nové věci. A škola jí přeci v tomto směru otevře netušené obzory.

Když přišla Mary první den ze školy, zářila úplně nadšením. Vypravovala mamince o škole, o panu učiteli a o všem co nového dnes zažila.

„Ostatní děti se mi posmívaly, že si povídám s javory a říkaly že jsem Javorová princezna. Ale mě to nevadí, protože jsem vždycky chtěla být princeznou.“, řekla s úsměvem nakonec Mary mamince.

„Vždyť já vím, ty moje malá princezničko.“, odpověděla tichounce maminka a něžně ji k sobě přitiskla. Obě věděly, že mají jedna v druhé nesmírnou oporu, kterou v tom čase tolik obě potřebovaly.

A čas nezadržitelně plynul dál. Uběhly další roky. Tom začal také chodit do školy a i jemu se tam docela líbilo.

Stalo se to jednoho podzimního večera. Javory zas háraly všemi barvami. Zapadající slunce jim ještě dodávalo jakýsi zlatavý odstín. Dlouhé podvečerní stíny padly na krajinu. Nízké černé mraky se hnaly jeden přes druhý podvečerní oblohou. Vypadalo to každou chvíli na déšť.

Děti se v podkrovním pokojíku něco učily. Maminka myla v kuchyni po večeři nádobí. Byla tak zabrána do práce, že si ani nevšimla postavy, která vyšla z lesa a zamířila k domu. Náhle silný poryv větru rozrazil zadní dveře vedoucí z kuchyně k lesu. Maminka se lekla až upustila talíř, který právě utírala. Ve dveřích se proti podvečerní obloze rýsovala postava cizího muže. Vlastně ten muž nebyl tak docela cizí.

Když se maminka vzpamatovala z prvního leknutí, poznala v příchozím svého manžela. Změnil se téměř k nepoznání, ale ona věděla, že je to on. Cítila to svým srdcem. Nevěděla jestli se má radovat, nebo bát. Co když je zase opilý?

„Johne...“, zašeptala maminka a do očí jí vhrkly slzy. Byly to slzy dojetí a radosti.

Tatínek nevědě co v nastalém tichu říct, aby nic nepokazil. Tak tam stál hryzal se do rtu a nerozhodně přešlapoval. Maminka ještě plakala.

„Změnil jsem se... Moc jsem se změnil.“, zašeptal nakonec tatínek a něžně objal maminku, která se právě snažila utřít svou uplakanou tvář do zástěry.

„Když jsem se léčil ze své závislosti na alkoholu, bylo to těžké. Ale vždy jsem si vzpomněl na tebe a na Mary, říkal jsem si že to musím zvládnout.“

„Ty jsi nebyl na žádné lodi?“, zeptala se maminka.

„ Ne, nebyl jsem na žádné lodi. To jsem si jen vymyslel, protože jsem se ti bál říct pravdu. Ale s tou „lodí“, na které jsem byl doopravdy, jsem snad doplul k lepšímu životu.“