Místo

Již ze zahájení dnešního dne bylo dosti patrné, jaký bude, v metru se mi rozsypala taška s nákupem pro kolegyni a nějací puberťáci se tomu začali pošklebovat. Možná, kdyby bylo mé ego velké jako Katčino, zpražila bych je nějakým drsným slovem, slyšitelným po celém vagóně. Já jsem ty negramotné blby prostě ignorovala. „Přece si to nenecháš líbit! Jednu jim vraž!“ poradila by mi starší sestra Kateřina. Jen co jsem stihla veškeré výrobky sesbírat, hlásili „mou“ stanici. Vylítla jsem rychlostí blesku ze dveří a jen čert ví, jestli jsem té Gábině donesla nákup celý. Možná jsem tam zapomněla nějakou tu müsli tyčinku, Gabča si jich vždycky přeje koupit aspoň deset, nejlépe různých příchutí.

            Jak tak sedím u psacího stolu v kanceláři, než se mi nastartuje počítač, zavřu oči a znovu si vybavuji celou ranní situaci, jsem velice zodpovědná pracovnice, také proto jsem si získala toto místo, takže se snažím rozvzpomenout, kde by ona sušenka mohla být.

            Jediná spadla na jinou stranu, jo, byla to malinová tyčka, pod sedadlem se starší dámou ozdobenou všelijakými šperky, náušnicemi, řetízky, prsteny, atd. Její nepříjemný výraz ve tváři vypovídal hodně o jejích myšlenkách: „Tedy, ta dnešní doba, slečna si troufá ohýbat se pro každou tu věc zvlášť a ještě se neobtěžuje omluvit se všem cestujícím…“ Úplně ji slyším. Počítač v mé pracovně již běží, ale já přemýšlím dál.

Nebo že by se zatoulala bageta? Je sice velkých rozměrů, ale někde v koutku… Co třeba za tím obrem o sto devadesáti centimetrech? Určitě to byl podnikatel, advokát či snad dokonce jakýsi politik, ano, ano, vidím v něm podobnost s ministrem informatiky…

Bageta ne… To bych si všimla, ale co mýdlo, Gábi chtěla jen malé do kanclu, mýdélko naposledy leželo mezi nohama jednoho z těch otrapů, co si mysleli, že jsou Pány Tvorstva. Vím, ten chlapec, ostatní ho oslovovali myslím Odyne či nějakou podobnou přezdívkou, měl jakési skejťácké rifle, jak to dnes tahle generace nosí a tak zvanou „machršňůru“ na klíče. Že se divíte, odkud to vím? Mojí mladší sestřičce je totiž čtrnáct, takže mám docela přehled. Odyn prohodil něco o tom, že se mám umýt a to bylo jistě díky tomu mýdlu. Fakt si nevzpomínám, zda jsem ho ukládala zpět do tašky.

Hm… televizní program! Co když ho zašlápl ten nově příchozí pár. Ti dva se stále objímali,… Co když nechtěně zadupli Gábinin týdeník? Při své náladě by si toho ani nevšimli!

Měla jsem tu tašku před odevzdáním majitelce ještě prohlídnout, zda je v ní vše, co je na účtence… Hodím okem na monitor, čas na liště je 9:07. Páni, už deset minut tu dumám o takovém nesmyslu… Třeba jsem nic nezapomněla a sebrala všechno… Musím si trochu víc věřit…!

„Pájo?! Že tys mi nekoupila těch dvacet deka sejra?“ Ztuhnu. „O ten sýr mi tak nejde,“ pokračuje, když minutu nepromluvím ani slovo, „ale asi jsem se v tobě krapánek zmýlila!“ „Cože?“ vyhrknu spěšně. „Ale chybí účtenka, čili není sýr a peníze, cos měla na něj, máš…“ „Cože?“ opakuji znovu. „Jaký cože, nehraj si na blbečka! O tobě jsem si teda nikdy nemyslela, že okradeš vlastní kolegyni a ještě k tomu nadřízenou… Abys věděla, půjde to na ředitelství a vrátíš se na sekretářku!“ „Ale…“ Nemám důkazy.

Toho dne jsem tedy neztratila pouze dvacet deka Gábinina sýra a účtenku, ale i vysněné místo finanční vedoucí…