Noční pouť...

Noční pouť...

Je další mrazivý večer, sníh pomalinku dopadá na rozpálené tváře, rozpouští se spolu s kapkami slz padajících skrze skloněné řasy. Skloněná hlava se jemně ztěžka zvedá, slzami smočené řasy pomalinku odhalují oči... s bolestí se do dáli dívají.

Tam, kde mizí obzor, tam kde vše končí a začíná...

Nová možnost, možná nová šance, kdo ví. Oči prochází ulicemi, bloudí po setmělých ulicích, dívají se do rozsvícených oken. Je to bludiště, nekonečný kolotoč. Večer co večer, noc co noc bloudí a hledají...

 Hvězdy už dávno svítí na nebi, měsíc sklání svou tvář a kyne na pozdrav, ony však nevidí. Míjí pohledy jiných, míjí rozsvícené lampy, míjí život kolem sebe. Pohled těch očí spolu s duší, ke které patří je prázdný, hluboký a bezedný. Slzy se začínají drát opět ven, duše je bolestí skřivená, srdce neposlouchá, rozum nechce brát.

 Bloudí a doufají, že znovu uzří, že znovu spatří...

Měsíc se loučí a zdraví se sluncem, míjí se, smekají  na pozdrav. Lampy pomalu postupně končí svojí noční službu, město začíná ožívat. Z nebe s novými paprsky dne začínají se pomalinku a zlehounka snášet vločky čerstvého sněhu. Je nový den a ony čekají na další

 „noční pouť“...