Budu ti vyprávět příběh, který nemá konec.................. 

Jednoho horkého odpoledne mi kamarád řekl, že poznal jednu dívku.

-          Hm, já na to, a co má bejt, to se stává.

-          No jo,  ale...........

To mě na okamžik zarazilo, a povídám:

-          No co, jseš dospělej, tak co.

-          Já vím, ale...........

Oba jsme mysleli na totéž – oba jsme ženatí, i když každý jinak.

Já jsem v tomhle neměl takové štěstí jako on...........

Po této myšlence jsem se oklepal a jakoby nic povídám:

-          A znám ji?

Zbytečná otázka, ale lepší mě nenapadla v tu chvíli.

-          Neznáš, ale bydlí na sedmičce.

-          Tak povídej.

(teda né že bych zvědavej, ale za ta léta, co se známe, to byla nová situace, kterou jsem nečekal, a on asi taky ne)

-          No to víš, mladá, pěkná, trošku střelená a tak.

No jo, moc se mu nechtělo, tak jsem ho přestal trápit a nahodil nový téma standardně:

-          Co v práci? 

Nicméně měla můj obdiv (tohle jsem u něj v životě nezažil).

Po několika dnech

Jedu do práce za kamarádem normálka jako jindy, v hlavě spoustu srač... no prostě pohoda.

Asi po půl hodině říká:

-          Jdeme na kafe do pátýho.

A je to tady, říkám si v duchu.

Dělám ovšem jako by nic.

Páté patro

Cosi se kolem mě mihlo, sotva jsem zachytil vůni parfému, aha - to byla asi ženská.

Kamarád znervózněl a intenzivně mlčel.

Já taky.

Cosi přistálo zpátky i s kafem.

No jo, byla to ženská (no teda spíš chodící sex-appeal).

A ty pohledy, no jo, to musí bejt ona.

Vole nečum tak, říkám si, no jenže když je na co......... jo jo, ach ta příroda.

Dopili jsme kafe a šli.

Ve výtahu výměna pohledů (to prostě nebylo nutné komentovat).

Opět několik dnů

Jsme na recepci.

Už ji znám, je s ní sranda, je příjemná, bezelstná.

Kouká na mě, já na ni.

Napadá mě spousta nemravností.

No jo, ale to, co mě jen napadá, tak ona je schopná uskutečnit!

Projde kolem mě a lehce mě pohladí po zadku........ aaaaargh.

Zmatek v hlavě, horko a sucho v krku (no fakt paráda).

A zase ty pohledy, a mým směrem - i mrtvej by se červenal.

Předstírám, že to mám pod kontrolou, ale tenhle stav mi vydržel celý zbytek dne.

Po mejdanu

Odcházíme s kamarádem z vydařeného večírku ve třech, který neplánovaně vznikl u ní doma.

Přemýšlím, co odepsat na její mnohosmyslnou SMS.

Opět zmatek, nerozhodnost, sebevědomí se vytratilo bůhví kam.

A kamarád to ještě trochu škodolibě dorazí:

-          No co, seš dospělej, né..........

To se ti to kecá, pomyslím si.

No, co dodat - nakonec jsem dospělej byl, a jsem tomu rád.

Fakt je asi potřeba někdy překročit svůj stín.

A dnes vím jedno - nikdy toho nebudu litovat, ať to dopadne jakkoliv.

Ale nebudu předbíhat............

............i když vlastně - proč ne?

Víš co, já ti tu osůbku popíšu mýma očima, chceš?

Je tak dětská a přitom tak dospělá.

Je tak plachá a přitom tak odvážná.

Je tak smutná a přitom tak šťastná.

Je tak ublížená a přitom tak svá.

Je tak odstrkovaná a přitom tak milovaná.

Je tak vážná a přitom tak hravá.

No a pak odolej, to prostě nejde.

Já to vím, věř mi.

Já se do ní zamiloval, já kvůli ní bourám svý bezpečný zdi.

Ona je jako vzduch, který životně nutně potřebuju.

Jsem bez ní a mám pocit, že se dusím.

Vím, že nás čeká dlouhá cesta, a asi ne vždy rovná.

Ale určitě cesta, která má smysl a není záludná.

Jen jedno nevím - jestli já jí dám alespoň desetinu toho, co ona dává mě.

Protože ona si zaslouží mnohem víc.

Věř mi, já to poznám.     

............. a tohle není konec, protože ten příběh, co ti vyprávím, vlastně teprve začíná.