Vzpomínky na Nainu II.

Vzpomínky na Nainu

2. část povídky

Cítil jsem se u staré, polorozpadlé studny tak uvolněně, jako nikdy v životě. Z té malé, neuvěřitelné postavičky přímo čišel zájem a přátelství. Měla v očích podpis nezáludnosti, který na ni prozrazoval víc, než stačila povědět svou malinovou pusinkou.

„Tak ty jsi Tylity.. Nikdy jsem takové jméno neslyšel, zní to jako…“  Na chvíli jsem se zamyslel a hledal vhodná slova. Nemohl jsem si však vzpomenout, i když jsem měl pocit, že ten příměr mám přímo na jazyku. „A nespletla ses? Takhle jsem si vždycky představoval Cink z pohádky o Petru Panovi. Z jaké pohádky jsi ty?“

            „Tylity..,“ zvonivým hláskem prohodila ta malá, „Tylity.. Slyšíš? Je to jako stékání vody po skruži dolů do studny. Ta stékající voda mi dala jméno,“ na chvilku se zamračila a rozdurděně dodala: „A žádná pohádka. Já doopravdy jsem, jen ne pokaždé ve tvém světě..“

            Byla neuvěřitelná. Civěl jsem na ní s údivem ve tváři. Musela si toho všimnout, protože v zápětí pokračovala: „Jsem mladší sestra Nainy. Nikdy jsi neslyšel o Naině?“ Zajímala se.

            „Ne, nevím, kdo je Naina. Nevím ani, kdo jsi ty, mladší sestro Nainy..“ Usmíval jsem se na tu obživlou panenku, „když už nemáš nic společného s Cink,“ snažil jsem se jí zase  udobřit.

            „Každý Nainu zná, jen málokdo ví, když ji potká, že to je ona,“ sdělovala šeptem ta malá. „Naina je paní vodního perlení, dlouho žila sama a z její samoty a smutku jsem se narodila já. Naši rodiče, Hlubina a Temno již nemohli unést její osamocenou bolest a tak jsem přišla na svět já, Tylity. Jsem Naininou společnicí a spolu procházíme všemi světy, které nás obklopují.“

            „Jak můžou mít Hlubina a Temno tak líbeznou dcerušku, jako jsi ty?“ Vyzvídal jsem. „Naina je taky taková, jako ty? Jste si podobné? Její jméno je také zvláštní..“ Divil jsem se.

            Tylity si poposedla a s vážnou tvářičkou se rozpovídala:

            „Hlubina a Temno jsou mocní. Znají cestu všemi světy a na nás, na své děti nikdy nedají dopustit. Jsou nejlepšími rodiči, kteří kdy žili. Jsou laskaví a chápající. Neustále nás chrání, i když ostatní se jich bojí. Naině dali jméno podle zvuku volání do hlubiny studny. Jen si zkus, nakloň se hlouběji nad roubení a zavolej dolů.. Uslyšíš v jedné chvíli jméno mé sestry.. Naina.. Naina je jediná. Každá jsme jiná, já jsem jen Tylity, ale Naina je paní voního perlení.. Má svůj úkol a musí jej plnit. Já, Tylity, jsem tu jen, aby Naina ten těžký úkol dokázala unést. Aby ve svém osamění nebyla jen sama se sebou. Je sama se mnou, s Tylity.“

            Malá ztichla a dívala se na mě hlubokýma, tmavýma očima. Malinko se pohupovala a já na ní mohl oči nechat. Rozhlédl jsem se po zahradě. Ale všechno tu bylo jako dřív, nic se nezměnilo, tamhle kousek pod lípou jsem zahlédl barevný cíp své deky, na které stále ležela má rozevřená skripta.

            Jenže tohle nebyl sen, já nespal. Tylity i její pohádkové vyprávění bylo skutečné a já si tu s tou neskutečnou postavičkou povídal, jakoby to bylo to nejpřirozenější pod sluncem.

            „Tylity, jak ses tady vzala, nikdy jsem neslyšel ani o tobě, ani o Naině,“ zavrčel jsem, protože jsem si začínal připadat nějak neskutečně. Tohle je bláznivé odpoledne, napadlo mě.

            „Naina tě zahlédla v jedné vodní perle, která se k nám ráno skutálela.. Říkala, že je v tobě nepoznané přání a zvláštní myšlenka síly. Mám tě za ní přivést.“ Tylity se na mě zkoumavě dívala a já ztuhnul.

            „Přivést? A kam, to jako do pohádky, nebo teď usnu a bude se mi zdát nějaký zvláštní sen? A co když nebudu chtít si s tebou a tvou sestrou hrát ty vaše hry?“ Vyhrkl jsem.

            „Půjdeš se mnou.“ Promluvila s tichou samozřejmostí Tylity. „Naina řekla běž a přiveď ho ke mně, on může projít do našeho světa. A Naina má vždycky pravdu, Nainina přání jsou, aby se plnila. Kdyby se Naina rozptýlila a jen na chvíli přestala plnit svůj úkol, stalo by se něco zlého. Věř mi, pokaždé, když se Naina odvrátí od svého úkolu, něco zlého se stane..“

            „Jaký úkol má ta tvoje Naina?“ Zajímal jsem se.

Tylity zvážněla. „Nechci tě děsit, stejně bys nevěřil. Ale jednou to třeba poznáš a pochopíš. Kéž by se tak ale nikdy nestalo,“ povzdechla si.

Utrhl jsem stéblo trávy a jen tak si s ním pohrával mezi prsty, sledoval posmutnělou Tylity a přemýšlel, co to právě vlastně prožívám. „Tak tedy pojď za tvou Nainou..“ Slova ze mě vylétla, protože jsem si vůbec nedovedl představit, co ještě víc absurdního by se mohlo stát.

Myslím víc absurdního, než byl rozhovor s malinkou Tylity, co jí jméno dala voda stékající po skruži dolů do studny. Voda, kterou od věků slýchávávají Hlubina i Temno. Mráz mi přejel po zádech v okamžiku, kdy mě přepadla právě tahle myšlenka.

Sotva jsem ta odvážná slova vyslovil, Tylity jen pokrčila odevzdaně rameny, vyskočila ze svého místa a popošla ke mně. Blížila se pomalinku a zastavila se kousek od mé ruky, kterou jsem stále klinkal stéblem trávy. Omámeně jsem tu drobnou postavičku sledoval a byl zvědavý, co bude.

Pomalu ke mně natáhla ruku a dotkla se mě svým ukazovákem. Byl jako včelí žihadlo, mé smysly na zlomek vteřiny času ochrnuly, já pocítil něco, co se těžko popisuje. Kdybych to sám nezažil, celý další život bych se smál pohádkám. Ucítil jsem vír světů, jeho sílu závanu a nepochopitelné bylo, že mi neublížil. Za to všechno mohl zřejmě ten nepatrný dotek Tylity.

Než jsem si stačil srovnat v hlavě, co se se mnou děje, rozevřely se mi oči do široka, protože Tylity najednou nebyla ta malá panenka, ale docela normální děvče. Tedy pokud nebudu myslet na její uličnický obličejík, ten rozhodně nepatřil žádné tuctovce. A také mi bylo jasné, že ani žádná z mých spolužaček by nevylezla ven s takhle rozcuchanou čupřinou. Musím však uznat, že žádná z nich by neoblékla  Tylitiny hadříky. Ne snad, že neměly žádný střih a barvu, ale že byly ušity na tak chlapecky štíhlou postavičku. Tylity byla jedinečná ve své rozcuchané neuvěřitelnosti.

Se samozřejmostí mi podala  ruku: „Teď se mě už můžeš dotknout, už ti to neublíží.“

Vzal jsem ji tedy za téměř průsvitnou ruku, sevřel její chladnou, štíhlou dlaň ve své a rozhlédl se kolem, protože se najednou jakoby setmělo. Zase se mi rozšířily oči údivem. Stály jsme v travním lese vedle obrovského studničního hradu z masy šedi. A ke všemu opodál běžel mravenec velikosti domácí kočky. Jak se to mohlo stát? Čas prošel kolem neznámou rychlostí a já v jejím toku vnímal jen Tylity a ne svět okolo, který na mě teď civěl a zřejmě se bavil mým přihlouplým výrazem ve tváři.

„Co se to děje?“ Pohlédl jsem na děvče. To se však jen s milým, stále stejně  malinovým úsměvem rozeběhlo kamsi podél hradby starého vodního hradu a mě táhla za ruku s sebou. Nevzpouzel jsem se, nebylo proč. A také své sehrála zvědavost, která mě ovládala.

Běželi jsme a cestou přeskakovali příkopy, za které mohly spáry mezi obrovitými cihlami, teď najednou velkými jako obstojný osobák. Občas ležela přes cestu kláda z velikostí  znetvořené větvičky. Uvědomil jsem si, že vnímám obyčejné věci zcela jinak. Chtěl  jsem se s tím poznatkem svěřit Tylity:

„Prosím tě, ty mě snad donutíš, abych místo po stromech lezl po klacíčcích a abych se začal bát mravenců, nebo pádu střemhlav do šlápoty mé boty, kterou jsem tu před chvílí otiskl! Proč je najednou všechno jinak?“

„Prošel jsi myšlenkou do našeho společného světa. Jsme tu zatím jen mi dva, ale brzy budeme u Nainy a dotkneme se jejího prostoru,“ vysvětlovala Tylity.