Sigmund Freud - Létající Tyrolák

Seděl jsem pohodlně rozložen ve své kožené sedačce, pokuřoval dýmku a přemýšlel, proč na mě opium působí poslední dobou stále méně a méně, když v tom někdo třikrát, velmi nervózně zaťukal na dveře mé vídeňské ordinace. Tap taptap. Vyvedlo mě to z rovnováhy, dnes jsem už nikoho nečekal. Pro jistotu jsem se podíval do diáře. Ano, přesně tak, dneska už nikdo přijít neměl.

Před chvílí odbila sedmá. Večerní déšť přinášel blahodárně ochlazení po parném letním dnu, nekončící kolona chodců ukrytá pod deštníky a krempami klobouků spěchala za svými každodenními povinnostmi a netrpěliví kočí pokřikovali na neukázněné děti, aby urychleně uvolnili cestu pro jejich fiakry. “Všechno tak, jak má být,” napadlo mě.

Náhle však na střeše protějšího domu dosti nemotorně přistála vlaštovka s neobvykle velkou náprsenkou a třemi místo obvyklých dvou ocáskových zakončení. Nejdřív se na mě dlouze zahleděla a pak, možná na pozdrav, na mě třikrát tajuplně mrkla, jakoby mi chtěla něco naléhavého sdělit.

“V poslední době si nějak moc všímám detailů,” napadlo mě. “Asi bych to opium měl opravdu omezit, poslechnout manželku, sportovat... Nebo alespoň přejít na morfium. Nebo...,” myšlenku přerušila další série úderů. “Ten člověk musí být velmi nervózní.” Tentokrát zaklepal šestkrát a mnohem naléhavěji než předtím. Tap taptaptap taptap.

“Dále,” pronesl jsem v očekávání, koho to sem čerti nesou. Dveře se skřípotem otevřely. “Měl bych je nechat namazat,” napadlo mě a začal jsem si to zapisovat do zítřejšího denního rozvrhu. V diáři už moc místa nebylo. Čtvrtek je, nikdy nepochopím proč, vždycky nejplnější a navíc pravidelně přicházejí samé speciální případy: břichomluvec, který tvrdí, že spolkl otce, malá hraběnka s nutkavou potřebou olizovat pánské kotníky a ponocný rozebírající Kantovu filosofii se svým německým ovčákem jsou jen někteří z těch, kteří mě zítra poctí svou návštěvou.

“Dobrý den,” promluvil hlubokým basem příchozí, “doufám, že vás neruším?”

“ Ale vůbec ne, co si přejete,” řekl jsem jak nejpříjemněji to šlo po dvanácti hodinách konfrontace s psychotiky a dalšími lidmi s více či méně deviantním chováním. V levém oko mi trochu škublo. Ostatní by si toho možná ani nevšimli, ale mě vlastní tik velmi rozčiloval. Neustále mi připomínal, že psychoanalýzu jsem objevil, když jsem se v šestnácti letech pokoušel zbavit panického strachu z toho, že kdykoliv vyjdu na otevřené prostranství, na náměstí, na koncerty, do divadla pomočím se. Konečně jsem dopsal poznámku o dveřích a vzhledl, abych si prohlédl příchozího.

Byl to asi metr šedesát tři vysoký muž s bělostnou kůží s velmi až nepřirozeně dlouhýma rukama v poměru k ostatním částem těla. Na sobě měl klasický nepříliš módně střižený kabát, který se ve Vídni nosil zhruba před patnácti lety. Na pravém boku se navíc vyjímala semišová záplata a límec již vůbec nedržel původní tvar. Kabát končil těsně pod lokty jeho ohromných rukou. Bylo vidět, že není vyroben na zakázku. Na teplo, jež venku i během deště panovalo, se muž na moji návštěvu oblékl velmi teple. Hlavu mu zdobil tmavě hnědý klobouk, ze kterého na koberec ordinace odkapávala památka venkovního deště. Deštník ani vycházkovou hůl, tolik oblíbený doplněk každého Vídeňana, u sebe muž neměl. “Nejspíš není zdejší,” zapojil jsem svá deduktivní centra. Na kulatém obličeji výrazně poznamenaném neštovicemi či jinou formou kožního onemocnění se vyjímaly masivní kostěné okuláre. Možná je měl návštěvník proto, aby zakryl dolíčky a množství červených pupínků, jejichž počet vzrůstal právě kolem očí. Měly by mu být něco kolem čtyřiceti, jistý jsem si však nebyl.

“Víte, mám takový problém. Vážný problém, se kterým si již delší dobu neumím vypořádat. Ta věc mě trápí natolik, že jsem se vás, na doporuční jednoho mého přítele, kterému jste velmi pomohl a ulevil mu starostí, pokusil vyhledat,”zatimco muž hovořil, nervózně si pravou rukou pohrával s poklopcem u kalhot. Jednu chvíli ho velmi pevně mačkal a popotahoval, aby ho potom, jako by si náhle uvědomil svůj prohřešek, pustil a ruku nervózně ukryl v hluboké kapse kabátu. Končetina mu přitom vytvořila velké U, vedoucí od mužova ramene do kapsy, přičemž vrchol oblouku byl dobrého třičtvrtě metru od jeho kosmatého těla. Za malý moment se však ke své zábavě se zipem vrátil a celý proces se opakoval.

“Aha, tak to se mi, prosím, posaďte se tady na můj terapeutický divánek, pohodlně se uvelebte a povezte mi, co vás ke mě přivádí,” muž mě začínal zajímat. Již jednou jsem se s setkal člověkem, který měl velmi intenzivní nutkání hrát si s poklopcem, a jeho terapie a úspěšné vyléčení mě tehdy katapultovalo mezi elitu v oboru. Po několika sezeních jsem zjistil, že muž v mládí velmi často onanoval, dokonce i na veřejných místech, a tak, aby mu v tom jeho matka zabránila, zašila mu všechny poklopce a kalhoty opatřila speciálním páskem na klíč, který mu půjčovala pouze, když musel použít toaletu. Pacient dětské trauma ukryl hluboko do své duše a zhola na něj zapomněl, avšak poté, co jsme ho společnými silami znovu vyzvedli na povrch a konfrontovali s realitou, hraní s poklopcem docela ustalo. Byl to jeden z mých prvních pacientů a prvních objevitelských kroků na poli psychoanalýzy.

“Nebojte, vaše hraní s poklopcem není pro moderní vědu o duši žádný velký problém. S tím si umíme poradit.” pronesl jsem, abych pacienta na úvod seance uklidnil a dodal mu odvahy pokračovat. Přirozeně jsem předpokládal, že toto je důvodem jeho návštěvy.

“S jakým poklopcem? Můj problém se žádného poklopce netýká,” pravil muž velmi udiveně a začal si otírat brýle, které se mu příchodem do suchého prostředí silně zamlžily. Moje předpověď vzala za své během okamžiku. “Nemáte tu prosím toalety? Potřeboval bych si po dlouhé cestě odskočit.”

“Do chodby a prvními dveřmi doprava,” vychrlil jsem rozčíleněji, než jsem původně zamýšlel. Špatná identifikace pacientova problému mě velmi rozrušila. Ponížil jsem se sám ve svých očích a to nemám rád již od svých dětských let, kdy jsem bojoval s malou násobilkou. Neúspěšně.

Pacientovým odchodem jsem získal čas na znovunastolení vnitřní rovnováhy a rozmyšlení dalšího postupu. Rozhodl jsem se, že se již nebudu předvádět a raději nechám muže vypovědět svůj příběh pěkně po pořádku. To jsem mu také sdělil, když se po návratu z kabiny opět pohodlně usadil na divánek a tázavě se na mě zahleděl.

“Víte pocházím z Tyrol, je to země bohatá a krásná, ale má také své vady, jednou z nich je ohromné množství krav na loukách. Já totiž krávy nesnáším, jsem na ně alergický.”

“Myslíte na kravské mléko?” otázal jsem se. Svědil mě pravý ušní boltec. “Opium přestává působit,” blesklo mi hlavou.

“Ne, mléčné produkty mi velmi chutnají. Jím čokoládu, sýry, dokonce i piji mléko samotné. Mě vadí krávy fyzicky.” řekl muž a opět se začal obrovitou rukou škrábat v rozkroku, druhou mezitím spustil na zem a začal si pohrávat se střapci koberce na podlaze. Ruka byla stále téměř v pravém úhlu.

“Ano? Pokračujte prosím.”

“Kdykoliv totiž spatřím krávu, připomene mi to moji první velkou lásku, dojičku Stefi. Byla moc krásná a silná, skvělá germánská krev. Miloval jsem ji, ona mne, ale nakonec mi utekla s porybným s vedlejší vísky. Velmi mě to sebralo a od té doby nejsem schopen navázat jakýkoli další milostný poměr. Pokoušel jsem se o to několikrát, ale vše dopadlo fiaskem. Nejhorší je, když se mi hnědobílá stračena podívá přímo do očí. V tu chvíli nad sebou ztrácím kontrolu a začínám hystericky plakat, tělo mě odmítá poslouchat a navíc dostávám velmi silné křeče do lýtek. Bohužel nejsem schopný se od jejího pohledu odlepit. Je tak oddaný! Když mě nakonec nějaký dobrý člověk osvobodí, upadám na dlouhé dny do letargie, jsem naprosto apatický k okolnímu světu, nejím, nepiji. Co je tohle za život...?” poslední slova plynule přešla v usedavý a velmi dojemný pláč.” Pocítil jsem k tomu muži soucit. S ohledem na choroby ostatních pacientů se mi to nestávalo příliš často. Vytáhl jsem ze šuplíku čistý kapesník a podal mu ho. S díky přijal. Ohromné paže látku téměř celou ukryly. Od plic se vysmrkal, pláč však neustával.

“Zdál se vám v poslední době nějaký sen, který pamatujete?” Rozhodl jsem se změnit taktiku.

“Ano, zdál. Již dvacet let se mi každých čtrnáct dní vrací jeden a týž sen. Chcete abych vám ho vyprávěl? Myslím ale, že s mým problémem nemá nic společného.” vysoukal ze sebe s častým popotahováním. Kapesník byl již téměř celý mokrý.

“To už nechejte na mě, ju?” vzal jsem mokrou plenu a rychle ji ukryl do šuplíku. Pacientovi jsem podal další kapesník. Všiml jsem si, že je na něm monogram F.v P.

“Ten sen přichází vždy až k ránu. Nevím, jak je dlouhý, ale mně připadá jako věčnost. Vypráví o mé matce, pradleně na panském dvoře hraběte Hoffshunda, a o mně. Nejdříve vidím matku, jak se halí do čerstvě vypraných voňavých prostěradel. Je nahá, ale všude kolem vládne třeskutá zima, na cestách leží čerstvý sníh a matce se kouří od úst. Nechápu, proč se prostěradla suší v takové zimě venku, ale cítím, jak jsou krásně vyhřátá. Skoro jako bych se jich dotýkal i já. Jako by matka halila i mě.” Všiml jsem si jak mužovi na stopce nosu tvoří kapka, “potřeboval by se vysmrkat,” napadlo mě. Neodvážil jsem se však přerušit jeho monolog nějakou otázkou, aby neztratil nit vyprávění. Téměř jsem nedýchal. Tolik jsem mu toužil pomoci.

“Náhle se celá scenérie změní a já vidím sebe jako velmi malého, tak tříletého, chlapce. Stojím na nejvyšší věži zámku pana hraběte, mimochodem velmi hodného muže, a hledím na mravenčení pode mnou. Je doba trhů a dvůr je plný stánků a lidí. Až sem doléhá hluk veselí a obchodu. Najednou přede mně přiletí malá velmi zvláštní vlaštovka. Místo dvou ocasních zakončení má tři.” Před očima mi zamžikalo a polil mě studený pot. Nenápadně, tak aby to muž neviděl jsem se podíval z okna do míst, kde jsem předtím spatřil onoho podivného ptáka. Naštěstí tam už nebyl...

“Nevzpomenete si, zda-li na vás ten pták mrkl? Myslím třikrát?” Pohled, který mi v tu chvíli muž adresoval, bych nepřál nikomu. Civěl se na mě jako na naprostého podivína a to ještě volím velmi slušná slova. Blázna, idiota! Moje těžce zkoušené profesní ego dostalo další ránu.

“Pokračujte prosím,” vykoktal jsem ze sebe odevzdaně.

“Ve snu, pokud si dobře pamatuji, je prostřední ocasní zakončení panensky bílé. Velmi mi připomíná matčino prádlo. Vlaštovka poletuje ve vzduchu zhruba v úrovni mých oči asi čtvrt minuty a pak se z ničeho nic, jako by zapomněla létat, ve vývrtkách zřítí do propasti pode mnou. Snažím se jí sledovat, ale brzy se mi ztrácí z dohledu. Po chvíli ucítím u srdce silné píchnutí, bolest mi proběhne celým tělem. Tuším, že vlaštovka je mrtvá, že se rozlámala o stánek s vuřty. Pak už je kolem jenom bílo, hlava mi drnčí a cítím jak ztrácím rovnováhu a přepadávám z okraje věže. Padám... Vidím jak se lidé neuvěřitelnou rychlostí přibližují, poznávám svoji matku, jak smlouvá o korbel piva, jsem si téměř jist, že slyším i útržky jejich hádky.” Pacient sebou začal nepokojně šít. Ruce opustily poklopec a třásně z koberce a začaly mávat, jakoby napodobovaly let nějakého nepříliš obratného ptáka.

“Pak to ucítím, pouze několik metrů nad zemí. Umím létat! Cítím to! Rozpřáhnu paže, zaplachtím, plynule vyberu střemhlavý pád a začínám stoupat. Pod sebou slyším směs obdivných a zděšených výkřiků, ale nevěnuji jim pražádnou pozornost. Stoupám k nebesům.” Muž si ani nevšiml, že mi během popisu svého letu v ordinaci udělal obrovský nepořádek. Svými olbřímími končetinami porazil karafu na víno, rozlil inkoust, odmrštil blok, do kterého si občas dělávám poznámky a pořádně mi nafackoval. Pokusil jsem se zakřičet, ale byl jako v transu: “Už jsem na úrovní hradu, jeho nejvyšší věže. Pořád výš a výš. Výš. Až do bělostných mraků! Nikdo mě nezastaví. Nikdóóó!” Mužova euforie neznala mezí. Smál se, křičel a neustále zběsile mával. Najednou jsem si, ke svému zděšení, všiml, že už nesedí na divánku, ale levituje několik centimetrů nad ním a stále stoupá. Pazourami, které se teď zdály ještě větší než předtím, kolem sebe vířil proudy vzduchu. Zničehonic dvakrát silně máchl a... opravdu vzlétl! Chvíli kroužil po místnosti a pak otevřeným okem vyletěl ven na ulici. Udělal dva majestátní kruhy a lehce přistál na střeše protějšího domu. Tam se pohodlně usadil, srovnal křídla a dlouze se na mě zahleděl. Až teď jsem si všiml, že jeho kabát nemá dva, ale tři šosy. Ten prostřední byl bílý. To, co přišlo, mě už příliš nepřekvapilo. Létající muž na mě třikrát tajuplně mrkl, jakoby mi chtěl něco naléhavého sdělit a pak se dlouze rozesmál.

Jediné na co jsem se zmohl, bylo tupě civět. Moje chování muže očividně znechutilo. Po chvíli téměř opovržlivě trhnul hlavou, roztáhl křídla a odletěl východním směrem, nejspíše do Tyrol.

“Doufám, že během letu nepotkáš žádnou hnědobílou stračenu,” řekl jsem a zamával mu na rozloučenou. Na víc jsem se nezmohl.