Písmák Žalozpěv moderní studentky aneb rejžka
Samostatná práce. Zase jen hodina nudy, kterou bych doma využila mnohem lépe – třeba těšením našeho psa zmé společnosti.
Snažím se ubránit. Snažím se ubránit pohledu tím směrem.
Ale no tak! Reklamy s "teenagery"?
"Jakto, žes včera nebyla na fejsu. "
"Čekovala jsem ty cool týpky v telce. "
"Super. A měli zase nějakýin hadříky.
Saša
Kdybyste se mě zeptali čím, nebo kým bych chtěla jednou být, dala bych vám jasnou odpověď.
Už od prváku je mým snem mít útulný rodinný dům,velikou zahradu, konírnu se dvěma kobylkami - jejíž návrh jsem za pomoci svých chabých znalostí počítačové grafiky a programu od Ikey (ktvorbě virtuálních kuchyní) sama detailně zpracovala již před pár měsíci, milujícího manžela a dvě zdravé děti. Abych nebyla příliš skromná, přidala bych také dva psy, Volvo C30 a práci, která mne, lenocha svelkým L, bude bavit, nebude mne stát příliš fyzických sil a ocení ji i někdo jiný, než jen já sama.
Má odpověď, zjednodušeně, by tedy zněla: „Jednou bych se chtěla stát Michalem Vieweghem…“
Jenže jak všichni dobře ví, cesta za jakýmkoliv cílem je často rozbitá.
Ach, ti kamarádi - umělci
„Co máš proti tržnicím. “ zeptala se mě Lin.
„Já nevím… nemám ráda ten smrad - to, když rozložíš tepláky - jak se musíš chytit za nos, protože tě začne neskutečně pálit. To je hnus…“
„Hmm,“ překvapivě souhlasila má vietnamská kamarádka.
Trolejbus - příspěvek do MF
Je pátek odpoledne, mírně zachmuřený letní den. Sedíte vtrolejbusu. Nejde o moc využívanou linku a tak si de facto všichni, kdo chtěli, také sedli. Jen málo kdo tu zná svého spolusedícího.
Bruno je maminka
Bruno je maminka
Bylo, nebylo, půl druhé v noci. A bylo i to, že malá Emma nemohla spát. Venku padal sníh a mnoho nového sněhu už napadlo přes den. Teď, tak pozdě večer, nebo spíš tak brzy ráno, se světlo pouličních lamp odráželo od té jasně bílé plochy.
Ach, Starbucks!
Ach, Starbucks.
Srdce se rozbuší, ruce se chvějí - vždy, když jen uvidím ten známý, tmavě zelený nápis nade dveřmi. Ty. Ty, milá kavárno, jsi mi chyběla vmém dosud ponurém životě, abys znovu na chvíli zažehla jiskru v mých očích, která na sebe nikdy nenechá dlouho čekat, když poválím na jazyku první doušek tak lahodného nápoje, jakým je Caffe Latte Vanilla se skořicí a třtinovým cukrem.
Příběh z vlámského obrazu - (netradiční pojetí, krátké)
Uprostřed velkolepé staré stavby stojí muž v saku. Jak si hnedle vrátná všimla, je pěkně učesaný, oholený a voňavý.
Na krku má pestrobarevný šátek a vněm spící dítě, syna. Vedle něj poslušně stojí holčička.
Tak trochu alibi nesnášejícího k nesnášenému
Trochu mne děsí, že máme spoustu věcí společných, alespoň co se týče uvažování. Trochu víc mě děsí, že si to ne/uvědomuje. Ani nevím, co ztoho by bylo horší. A nejvíc mne děsí, že to jsou věci, které sjinými, byť blízkými osobami společné nemám a napadá mě otázka proč….
Přepadla mne menší zoufalost, zoufalost psaní.
Poslední dobou si při brouzdání internetem, čtení článků a blogů, více než často říkávám jednu věc: „Vždyť tohle bych zvládla napsat o dost líp. “ A snad budu mít i pravdu, když řeknu, že si to říká stále víc a víc lidí podobného s/mýšlení jako já, protože stále víc a víc lidí má touhu někoho informovat o tom, co zrovna smutného, hlavně ale zajímavého a veselého prožívá. Jenže už je jim jedno, jakou formou to napíší, hlavně ale, že to vypustí do světa a mohou tak veřejně ventilovat své pocity. A pointa je, že mají i své čtenáře, zřad obdobných „mstitelů“ a nahlížečů do soukromí (jinak zvaných úchylů).
David a Eroica - verze 1.
„A dlouho se nevracej, jen se tu pleteš pod nohy. “ volala za chlapcem matka, posilněná dávkou alkoholu, vněmž topila žal nad svou láskou, nad svou „životní láskou“, jejíž jméno se měnilo jako jména v kalendáři. Chlapce si obvykle vůbec nevšímala a běžně ho nechávala doma samotného. Za to mu pak vúplně odlišnémzáchvatu, kdy byla patrně posilněna alkoholem zcela jiného druhu, kupovala dárky a dary, které syn nijak zvlášť nechtěl.
David a Eroica - verze 2.
Hledala dál, stejně tak on _
„A dlouho se nevracej, jen se tu pleteš pod nohy. “ volala za chlapcem matka, posilněná dávkou alkoholu, vněmž topila žal nad svou láskou, nad svou „životní láskou“, jejíž jméno se měnilo jako jména v kalendáři. Chlapce si obvykle vůbec nevšímala a běžně ho nechávala doma samotného. Za to mu pak vúplně odlišnémzáchvatu, kdy byla patrně posilněna alkoholem zcela jiného druhu, kupovala dárky a dary, které syn nijak zvlášť nechtěl.
Robert
Bulvárem rušného města se hemžily davy lidí. Každý někam spěchal – někdo za rodinou, na schůzku, na nákup, někdo jen ta -k ze stereotypu… Ztoho všedního shonu vešel do dveří mého opuštěného obchodu snábytkem muž. A já ho poznala. Byl to Robert Mácha, spolužák zvysoké školy.