Písmák Balada o růži
Jsi růže kvetoucí na okraji propastiSvou růží otvíráš slavobrány rájeKolik už poutníku jsi dokázala zmástiZa noci beze hvězd, když Luna úplná jeTvé oči smaragdy Věčností zářícíTvé vlasy nádherný měděný vodopádNa kraji propasti je víla tančícíCelá je oděná v zelený šatV drobné své ruce má mdlých růží kyticiBledých jak smrt a tichých jak pád. Objetí její je trnová korunaLehounkou bolestí se nechávám véstKrvavým polibkem živí se prokletíBy nachové růže zas mohly kvéstKdyž poslední soumrak pak ohlásí svítáníA slunce se objeví v celé své síleMé tělo tam dole rozklovou havraniMá duše patří však zelené Víle…
Část druhá - Jak se rodí Bohové
"Je okolo jedné. Ležím v posteli a krásně zachumlán do podzimních peřin pozoruju měsíční svit, jak ke mně pomalu přichází oknem, jako něžné pohlazení Paní Luny na dobrou noc.
Mé oči pomaličku sklouzávají až nahoru na zeď. Zeď- ono zvláštní místo, které pozoruji vždy před usnutím, Zeď jako brána do Propasti Snů.
Část první - Juan
Juan
(Scéna předvede místnost ne nepodobnou nemocniční hale, holé bílé stěny s polstrováním stejné barvy, bílé záclony, bílý stůl a počítač - v postranní chodbě automat na kávu. )
Juan se zvedl od obrazovky počítače. Obrazovka pulzovala v rytmu umírajícího epileptika, svíjejícího se pod stroboskopem v rytmu diskotékových rytmů. ( / „Jó, a teď si dáme super hitovku.
Můj otec a starozákonní Bůh
Můj otec a starozákonní Bůh
Friedrichu NietszchemuOmezenýFanatickýVycíděnýMálo lidský. mrtvý. 18. 9.
Ty, jenž tančíš...
Ty, jenž tančíš .
Ty, jenž tančíš s padajícími listyA zkrze jejich šepoty a svistyPronikáš na místajenž jsou mými místyZbav mne prosím poutPadlého anděla-nihilistyZ Tvých vlasů nová chci si koutBudou mi křídly -Tím jsem si jistý…Chci vyjít ven z PavučinyBuď prosím můj přístavRozetni svůj pocit vinyZ kříže sejmi KristaZkrze Tvoje očiVěčnost totiž tryskáJen zkrze Tvé očiVíla je mi blízká…16. 9. 03Věnováno jedné známé - neznámé P.
Zelená Víla
Zelená Víla
Odsouzen ke svému
poslednímu přání
Já vzpomenu na ní
Proměny
Proměny
Změny tvaru přírody mě nutí uznat,
Že sebemenší kapka vody za sebou zanechá stopu
Stromy podzimu svlékly svůj šat