Vlčí smečka
Vlčí vytí z duše zebe, když místo svítání temné je nebe. A za ten úsvit Vám děkuji. Děkuji Vám otče, matko, děkuji Vám za stvoření, za uzdu a naslouchátko, za divadelní představení, za dědičný fašismus, jenž je pýchou nižší šlechty, za porod a za funus a za špínu pod nehty. Za špínu pod nehty, za špínu na duši, za vlčí hlad.
Večerníček (úvod do problemtiky)
Tohle není umění, není to ani literatura, přestože lit. je cokoliv, co se napíše. Není to sebereflekce, generační výpoveď ani psychologický rozbor sebe sama. Je to něco, co se náhle objeví když se probudíš ze sna, jako poluce.
Večerníček II
„Takže pořád stejně hnusný“…
Souhlas.
„Aspoň, že tak. No ne. “
„Jelito Vůl Eboží…“ usmál se, vytáh flašku kouře a začal se modlit.
Večerníček
Už wod začátku se ten sen tvářil dost ironicky… Probudil mě smrad. Převalil jsem se na záda a zjistil, že vedle mě něco spí. Byla to NAKA_HOLKA. Bejvala to asi blondska, ale teď měla vlasy schované vbalzámu zhoven a krve, stejně jako zbytek těla a prostěradlo ve kterym byla zabalená.
Ty
svou víru znásilňuj
od sebe úplatky ber
dál říkej, že si svůj
měj na duši Thér
Ráno je daleko
. jen dvě cíga v popelníku. POřed dveřmi smrt a stůl bez piva. Ruka z posledních sil podpírá holavu, která nechce už víc znát.
Zločin a Trest
Ostré bílé světlo bodající v podžebří se střída se soumrakem, vonícím jarem co se ukrývá za zdí fabriky. Bílá zeď obehnaná kolem světa zcvrklého jakpenis starce nekončí v dohlednu. A ani naděje jí tu možnost nedává. Ruce se chvějí a stejně tak i hlas, který se už nechce zvedat z bláta s příchutí nebe, jenž se hyzdí falešnou duhou.
Podzim
tiše si umírat v březovém háječku
umírat jedem v březovém háječku
umírat se snítkou kopřivy za uchem
umírat spokojen