Báseň o cestování vlakem
nepojedu vlakem vůbec nikam
dnes nepojedu stačí mi že mám sny
nedělám ukvapené závěry
ale vlakem nepojedu vůbec nepojedu
Cesta do zahrady
pojď půjdeme spolu do zahrady
ochutnáme růžové květy
blízko před námi
byli jsme hladoví
mluvím o hladu
mluvím o hladu
ale přiznávám nevím co říkám
miluji jak tančíš
tvé tělo
Zlaté obilí
vešel jsem do nitra podzimu
připoutaný k zemi
zlaté obilí
klíčilo v očích
Opojení z proměny
v bláznivém čase
motali jsme si kolem těla
ostnatý drát
polibky jiskrné
Ďábel mezi námi
Zlíne Zlíne
ta krev moje
co právě teď z hrdla plyne
patří tobě jenom tobě
Brodské noci
komíny kouří synagoga
lepkavé skvrny hvězda pivovaru září
plíseň dráždí spáče v pokoji
s odhrnutými záclonami
Kolonie černých švábů
kdybych mohl všechny tyto básně
odkážu ti ať tlejí na půdě
mezi pavučinami a prázdnými sklenicemi
od okurků
Kam odchází Viktoria Fraie?
Fraie to je svoboda
a Viktoria znamená vítěství
a ona sama je uvnitř horká jako olej
vlasy rozcuchané
Na schodech
přenechám ti své psí srdce
ještě tluče na zamrzlé dlažbě
pumpuje trochu krev
poslouchej kabáty pokrýval namodralý sníh
Nepravosti
krokety se rozlévaly po talíři
kuřecí maso na oleji
záclony ohnivě rudé
potahy na křeslech – hnědé
Nádraží
a ženu-přelud z Delvauxových obrazů
nepotkám ani zde na tomto nádraží
u cihlových zdí usedá prach
koleje táhnou pod praskavým sluncem
Kůže ze sna
okna se drolí v místnostech
s parketami prozářenými létem
všichni přátelé
šedovlasí přátelé
Znovunalezená
proto jsou ptáci prodlouženými čarami večera
pohupují se ve spirálách krajiny
zrcadla v očích odrážejí děti deště
co utíkají se zdviženýma rukama městem
Opakování
tápal jsem vyděšenýma rukama
po promítacím plátně
nestravitelné vedro spalovalo útroby
ale tvůj nasliněný prst
Hledání zázraků
Bože ochraňuj nás
všecky dobré gymnazisty
kterým se dostalo
více předností ducha
Znovu se učím mluvit
znovu se učím mluvit
poslouchejte nesmiřitelná krajina
vítr je černý a páchne solí
nosím límec z lidských očí
Muž na slunci
přece jen je muž na slunci
i kalné nebe
přece jen mé oko v útrobách
mluví pravdu
Úsvit a paní Belanyová
I. Úsvit na Proseku
na Proseku
hleděl jsem do tváře úsvitu
co se roztékal po okně
Tyrkysová pijavice
tyrkysová pijavice
navečer přimrzá
k životu na žluklém světle
se probouzí
Nemilovali jsme se
nemilovali jsme se
mé pohlaví k tobě nedosáhlo
vím asi bych za ně
měl být oběšen
Věci které si nepamatuji
nepamatuji se už si nevzpomínám že
ďábel v tomto městě
přichází v pravé poledne
a prý vypadá jako malé děvčátko
Praha
Praha
křivé kameny trčí vzhůru
i povozy i auta i koně mají duši
modrá a bílá v ulicích sádrového vzduchu
Ona byla cesta
do města s bílými zdmi
dokáži se přehrnout i s tisiciletou statickou polohou
v ústech již nelze cítit chuť autobusu
sedadla nedokonalé závěsy
noci praskliny
na soutoku
masa a ruky tolik hudby
zledovatělé šachty nablízku
beru za kliku v kouři
Až přijde kocour jménem Lunaparky
nemluvme ve dne
dny jsou jen olověné kulky z osmnáctého století
jsou zde od toho aby házely kbelíky slunce
aby šplíchaly na zeď bez konce
Věčná lavina
v horách tiché stíny
žehnaly mé cestě
do doby velké laviny
lustry a číšníci a zamčené dveře
Konec starých časů
vyhrň si boky má milá
heslo minulých staletí
jsem předměstí
vytlačené ze starého sna
Jewell Against Jewellery
sítě na motýly bublají
probublávají kusem ptyloviny
sítě mé ruky mé ruky
vše na jednom místě
Houštiny
mraky se bortí
továrny hnisu
na skelné uhlí
vosková socha vzduchu
Stolní lampa v kalhotách
místo bot nohy nosil
své vousy směnil za deštník
provazochodci chodníku
kmotříček chůze pryže