Písmák Z anděla
stín bez křídel a hrstka popelajen povzdechnutí známé melodiesbírá sipromlky co půlnoc nechtělaa nikdo už z vína se neopijenad ránem pod stromy křehce sikaždou noc prošpiníme do bělaa nepochopen kdo jiskérku zadusístín v popelu zbude mu z anděla.
je moje zahrada
je moje zahradapro kterou pláče jarokdyž rána bývajítak bezvýznamně zláa křehká lucernačas láme čerstvou travou
a hnízda studem blednoua on to nepozná
chvěje se dena chvěje se dno samoa kdo si nebyl jistýten se trochu bálaž pak nad vínem se střetnoune a nepatrné ano
ach kdyby se jen Bože můjna mě tak nedíval
Nevidomá lež
Lež je malá nevidomá pravda,vykreslená šlápota na rozměklé hlíně. Tisíce odrazů zbývají ze zrcadlaa hlína zkamení,když šeptám: Obejmi mě…
Lež je prominentem mluveného řádu,slepecké hůlkymarně klepou na stromy. Z dutin ozývá serapsodie hladua kdo krájí pravdu i kámen rozlomí.
Po maličkých snech
Do nočního autobusu přistoupila slečna,ve tvářích leskly se jí neúplné stíny. Na oroseném skle rozmazávala se světlaa skutečnost tu byla někým, kdo je jiný.
Pozdní noční autobus rozváží opozdiléa do rána jen pár nadechnutí zbývá. A dívka se tím rytmem dechu dělí od palčivé chvíle.
Ponovoroční
Něco se láme v násto s novým rokem láskajak muší křídlapromávla se bytímodkud nadějně si svítínež tu zbudem jen my dvaa zacelená prasklinasi v tichu o rty zláme vaz
To s novým rokem láskapoláme se v nás.
Den pro snění
poslední paprsekpo zemipoházené stínyokrové skici stromůa plíživá tmaostřejší než konce borovictak zhasínáma umlčeným krajem mlhyprocházejí andělé.
Půlnoční Brno
Rozechvělé hvězdy z pohledu města
a v oparu siluety lamp.
Kam rukou ukážeš
překáží slova.
Bytové panoptikum
Má ňadra
jsou jen velmi malé sny,
proto půl na půl
rozdělíme stesky
Sochy nelítají
jak dvě sochys tichemodkapávajícím ze rtůpoměřujem minutya převažujem slovajak dvě sochys nohamapodstavcem zachycení v letutak naivně svýdokud na prachčas nás nerozhlodá.
Spolu
Čas kolem tebe zvláčnělnikým nerušendo peřin se vpíjíJsme dva Jsme spolua máme dlouhou chvíli
Čas bez nároku na tmusiluetyrozechvěle kreslí na stěnyJsme dva a spoluhledáme si nebe na zemi.
Po kolena
Po kolena jsou nám duše sněhuPo srdce za podzimu naháJak strom, co v červenalém svituNad ránem opadává
Po kolena je nám vlastní láskaZa kotníky přichycená v letuNevinně usmívá se, tleskáPrázdnému kabaretu.
Jsi nebezpečná
jsi pro mě nebezpečnápro dny které navracíš mi zpátkyuž jsem si zvykl na ten klidtak jdijsi pro mě nebezpečnáa já zapomněl dát tělu protilátkyaspoň pocit nech miže ze měvíc se nevrátí.
Neklepat
jsi pro mě nebezpečnálátka k rozpouštění srdcenalepím si na tebe výstrahuNevstupovatNeklepatNedívat sena usměvavé řečičkyjako že něco k tobě cítímjsi nebezpečná látka bereš mi dechale nic neudělámnebezpečí tvémuuž se neubráním.
Více než
více než slovamívám na jazykua více než lžizvládnou mě ubíjeta neodprosímžádnou ze svých věta v slzách dýky ostatníchnechávám rezivět
více než vzpomínkyze kterých podpíráme světbourají mi ránachtějí se předváděta v pořadníku zájmůpři kterých lépe zapomenešse zabloudila něhavíce než….
Den je těžký
Den je těžký sud naplněný prachemstačí malé vzplanutía letí.
Každý den se třesu strachemjestli sezbírámty střepy.
Dnes byl den zase naplněný prachemstačila jiskraa nespím.
ZeMě
Den země je rychlý,
jako mlíko nehlídané.
Každý pod ním zapálí
a čeká co se stane.
Anděl
Po ránu vstane Jako každý druhýTiše po špičkách V oparu rozetkané rosy
Když slunce ještě pomalounku dýchá U pěšin do písku kreslí Pro nás poselství
V nazlátlé koruně stromu Potom dospává
A jako ostatním Zdají se mu sny
Na kousky
Kousky vět
Čas vrátil zpět
Aby netrhaly svět
Na kousky
Díval jsem se...
Dlaní zachvěnía na konečcích řaskrůpěje z nebes, spadlý hvězdný žár.
Na kousky trháš verše, které jsem ti psal.
A v tom tichunebylas nikdy krásnějšínež naposledy si sama v lásce stála.
A já díval se na tebe, když si plakala.
Poslední
PosledníSvítáníPoslední tmouProjdu s tebouTy s dlaní mouUsneš v níPoslední
PosledníZazvoníPoslední tichaSlzami dýcháUž nepospícháJe v níPoslední
PosledníZmateníPoslední slovaNaposled znovaChtít ústa tváPro políbeníPoslední
Jenom polibek
Nic víc, jenom polibek jsem chtěla snad jsem zapomněl,že v srdci dívek jsou holubice zkrytézpívajíc vroucí něhou a citem.
Ne, vlastně nezapomněl.
Pouze vzpomínce brání dlouhý věk,kdy v dlaních jsem hlídal dvě křídla bílá. Dnes v srdci mém roste nová síla.
Drobnosti
Jakou drobnost,
jakého člověka.
Na zítřek usedl
a mohutným cvalem poráží
Novoroční
Dodýchal další rok, další svíce hasne,
zaniká vtesknu pramenu zurčení.
Rozbíhá se vpotok, řekou snad se stane
jestli na cestách nevypění.
Aspoň pár řádků
Prolog:
Nehrála jsem si na nedobytný hrad.
To jen ty sis byl tak jistý
nádvořím, na kterém si stál.
Sluncevrah
Do dešťů natahuje ruce
Ukrádá kapkám odlesky
Vylupujíc fazolky
Z lastur chalupářů
Koncům
Nevím,
co bych ještě měla říkat
když mi slova odešla
zamkla
Příběh z Chajovny
Večer, rozlítaný a tápající dny, které běží naším životem. Mladá, unavená dívka schází stupínek po stupínku do tmavého sklepa. Ale tmu nenachází, jen světlo a čilý, ale klidný ruch místa pro odpočinek.
„Slečno,přejete si.