-Bez sirek-
Hodiny se točí pořád stejně
a malý smrti přicházejí v zápě(s)tí
Házím si -sama- písek do očí
bolí to
Pitomý Nebe /Podzimní/
Oni
zatínaj drápy do cizích nebí
a je jim fuk
že je rozervou
Slunce tisíckrát a jednou zapadlo...
I.
Vítr si pohrává s kaluží mědi
se lžičkou s bahnem na dně
myšlenka nádechu kávy
Ubírám lógr po lžičkách
a kráčím vstříc dalšímu hrnku
nespavosti
zlomená noc mi pořezala zápěstí
* * *
Bludička bledá
střevíček hledá
ztracený v trní
Nezoufej, vílo.
Čmárala šmouhy
Naladěné na světle modrou stroškou nevinně bílé na řasách šeptalo slunci svá přání. Chtělo kapesníky pro své slzy, průvodce noční tmou snílkům a zelenou temperu, aby mohlo obarvit svou kůži a místo planých nadějí lidem dávat odpočinek a klid. Nebe.
* * *
Ta, co hledá, seděla na okně, objímala své pokrčené nohy a prstem čmárala na sklo jednoduché piktogramy.
* nočním tónům tichosti *
Otevřu okno a vykloním se ven. Na zem se snáší noc, podepřu si rukama hlavu a jen se tak dívám a přemýšlím.
Průvodce dnem se ponořil do západních vod a inkoustová čerň se pomalu rozlévá do všech čtyř rohů oblohy, aby převzala žezlo. Noc, ta tajemná stužka, vlající za pavučinou měsíce, kličkuje mezi domy, protéká úzkými uličkami a zalehává spáčům mysli, je lehoučká jako vítr, který ji zanáší do každého koutu.
Píseň umňoukaných střech
nebe se obléklo do smutku
nahnilé slunce se začalo odlepovat
měsíc couval
před vytím mého srdce
--Nehtem po zápěstí--
17. 12. 2005
Ležim na posteli
vedle štosu papírů a fotek a dalších černobílejch vzpomínek
a nalhávám modrýmu linu
Čaj dnes chutná po kávě
Zapichovala jsem růže do mraků
- myslela jsem, že je tam schovám
ale. ach jo
propadly mlhou.
Smutky
Maluju svým smutkům
usměvavé tváře
co se podobají spíš
nuceným šklebům klaunů
Bylo nebylo a... není
Enyky benyky kliky bé
Říkávali,
že tenoučkým krajícem chleba
uvidím až do Prahy
Z lavičky u kláštera
Mrazí mě Zima
jak jehličky kaštanů
spřádaná kápěmi jeptišek
probodává padající listy
Malíři, maluj
Malíři, namaluj mé srdce
řekla a snad to znělo ustaraně
a malíř maloval
maloval barvou její aury
Jsou listy světlé a tmavých je víc
Černé kočky poťapaly oblohu
a do vlasů ti prší černá mlha
ušmudlané kapky
a světlo
Mé jméno je plné šmouh
Korálky z polštáře mě tlačí do hlavy. Beru do ruky nůžky a odstříhávám je od pupeční šňůry. Zmateně se kutálí po měkkém peří až dolů, kde je čeká tvrdý dopad.
Protírám si oči, zatímco bosé nohy a dlaždice tleskají mým krokům do koupelny.
Bouřka pozdního léta
Třeskot přesýpacích hodin
skřípění písku ve vlasech
vítr popohání stébla obilí
do kruhů
Drátěným plotem
Drátěným plotem
pavučinky věrnosti
nakukují ven
Kreslení vypsanou fixou nepomáhá
Krabice od vína
a nedopalky
od nejlevnějších cigaret
zdupané papírky
Ne - ony
Zlato
víš, co mi můžeš.
Je mi fuk
že meleš o fialový dýni
Příště zkusím SEDMIkrásky
Chodník je mokrej od deště
- to pršelo zmého okna -
a ty se ještě
nechápavě podíváš nahoru
Chuchvalce černa
Vždy, když se nadechneš,
se mi rozbuší srdce tak,
že sama dýchat nemohu.
Ale radši se schovám pod peřinou,
Jednou...
Už zase sedím na vratké lavičce na kopci za městem. Čas od času mrknu od papíru směrem ke klášteru, snad hledám pomoc, když nenacházím slova. Nevěřím v Boha, nikdy mi nešla vytvořit představa o starém bělovousém stařečkovi, který pomáhá hodným lidem a na ty zlé posílá bouřky, ať fyzické nebo psychické. Já teď nevěřím ničemu.
Jsou noci...
Jsou noci
kdy kontura světla
na zavřenejch dveřích
přechází do spektra barev
Jsou chvíle...
Jsou chvíle
kdy máš největší chuť skočit
a zjistit
zda ti narostou křídla
Naladím pláč do mollova
Bez houslového klíče
prsty smýkají po klávesách
Stačilo pár not
mimo notovou osnovu
Uplakaná
Prší andělé pláčouvzpomínky a snya všichni se schovávají pod deštníkyjen já dešti lačně nastavuji tvářea hlasitě se smějikapky mi stékají po rtech a já je líbám a hladímprotože vím že mému stromuuž neutrhnou poslední list
Poslední let na Zem
Na bohatě zdobených dveřích s elegantní klikou se nasvěcelo a zase zhasínalo zelené světýlko. Sálem se linula příjemná hudba symfonického orchestru a nad měkkým kobercem, který připomínal nadýchanou vatu, se vznášely průsvitné beztvaré obláčky. Duše lidí, kteří zemřeli. Přilétávaly odněkud zleva, přede dveřmi se postupně zastavovaly a po signálu zeleného světýlka odpluly kamsi doprava.
Vzpomínky a zcuchaná současnost
Jako malá
hrála jsem si
dělala z písku bábovičky
a dorty
Vstanu z živých
Už zase píšu prstem na zamlžený sklo každým písmenem stírám ze své duše bolest Já vím dýchat ve vakuu je těžké ale já se stejně pokouším přežít I když jejich slova řvou a ty moje mlčí já se nevzdávám a natruc přežiju A rozhodně se nejlíp píše prstem na zamlžený sklo hrany písmen se zaoblí stejně jako hrany života
Vidím rudorůžově
Až zase přijdeš
prosit o mír
s bílou růží
co dávno odkvetla
Bude to v pohodě
Bouchnu dveřma ( praštím se o kliku, ale to mi bude úplně fuk )
a padnu na postel
rozbulim se jak malý děcko
co mu vzali lízátko
K uzoufání zoufalá, zoufalá, zoufalá...!!!
Držíte mě za silnou zdí
vy, vy všichni
Do háje
co jsem provedla.
Dužnatá duha
Chtěla bych si chytit duhu,
aby byl můj svět konečně barevný.
Láskylhářka
Navlékám si nit
na jehlu s úzkým ouškem
a přec ostrou
dvojitě