Pitomý Nebe /Podzimní/

Oni

zatínaj drápy do cizích nebí

a je jim fuk

že je rozervou

víš,

ono to bolí – dokonce…

člověk si řekne

   Pitomý Nebe

se stejnejma iniciálama jako

někdo nejmenovanej

/nejspíš stejně pitomej jako

to nebe když se do toho plete

-- bezvýsledně/

žena

   bez ženy

růže bez

      trnů

prej

… aspoň ten co přežil to řikal

nebo musel řikat…

nevim.

víš,

kvůli pitomý soše

   standardně šedivý soše

přestože holuby nezajímá

jestli je to nějakej generál

nebo

partyzánka v rozevlátejch šatech

co jí protejká špinavá voda kolem kotníků

/jen kolem kotníků/

víš,

kvůli pitomýmu věnci

co jim bude viset na krku

jak žárlivá manželka

   /stejně na obtíž/

někdo má ten věnec pořád

ale na hlavě

kop  ret  i  novej

/bílá je tak strašně osvobozující/

ale

víš,

víly většinou

v rukách zbraně nemívaj…

cítím

cítím ten podzim ve vzduchu

listí padá a s nim životy

podobně z(a)tracený

zetlej všichni

/stejně/

víš, občas se mi zdá že se vracim do dětství kdy jsem nerozuměla co tim divnym jazykem zpívaj a vymejšlela si svý vlastní slova protože jsem si myslela že ten zpěvák dělá to samý a teď mi taky přijde že každej byl u babylonský věže a já mám svý vlastní slova a k těm cizím si musim vymejšlet svý vlastní významy
/anebo možná ty pravý významy nechci znát…/

jo, slunce

sice pořád zapadá ale taky

vychází. já

to vim.

jenže moje slunce je beznadějně

uzavřený

   v jednom z listů

na posledním stromě co mi zbyl

bezmocně se třepe a já

mu nemůžu pomoct…

- to ten vítr

do kterýho všichni dýcháme

/víš,

každej má dva stíny

jen ten druhej nevidí