Písmák Město I
Jdeš tím místek které znáš,
vrátil ses a nic ti tam nic neříká.
Denně potkáš strakatého kocoura,
ale dnes večer jej hladí děvče z bordelu za rohem.
Konečně štěstí
Na stole nejspíše neleží popelník, do kterého by člověk nemohl netípnout cigaretua rána jsou příliš dalekona stole neleží ani kousek naděje. Nejlepší přátele jsou na míle daleko, a smutek zakutaný až příliš hlluboko pod zblitými prostěradlya rána jsou příliš dalekoač to mnohým nezměrně vadí. Ono devatenácté století je pryča ta metafora pohodlnosti také úpně vprdeli ( mnozí mi snad prominou vulgárnost ) zkrátka utopena nihilismem alkoholua člověk ztrácející formu, sočástí Vašeho světa pěkných lidí oděných Vašimi představami. Zkrátka ztrácí formu.
Významný den
Toho dne jsem vzal do ruky nůžkya s pocitem veliké radosti začal jeden po druhém odkrajovat pramen po prameni. Toho dne nebylo co k snědku a nikoho k pomilováníbyl jsem stejně vyjímečný jako ostatní a sříhal si vlasy nůžkami s jedním ouškem ulomeným. Toho dne jsem napsal pár řádeka byl jsem po dlouhé době tak spokojen, jakoby se všechny nelibosti rozpustily tichém hřmění podzimního listí. Toho dne jsem se zastřelil.
Poslední cigareta
posledních pár kapeka pak sladké zapoměnícit živil nás svým měkkým světlem snad po staletí, z nich je teď pár hodina zase na nohous hlavou obrácenou k nebesůmhledíme jeden druhému na zprohýbaná bedraranní úsměv do polštáře už nikdy nebude tak nemilosrdně něžnýprotože každému teď za oknem svítí jiné slunce.
Běžné zklamání
Můra barvy podzimupoletuje za oknem,hledíme si do očísmutné zvířevskutku. Družku moji v samotěpropustil jsem z chladu,do holého pokojekde ležímmalý v smutku. Přivinu ji v přikrývcek srdci mému z ledu,usmrtím ji jako citjen to už teď svedu. Dnes je zima na sklonkubrzy všechny stihne,sníti už však nemohuže srdce mé zjihne.
Neschpnost říci
Realita,realita koncipovaná z několika úhlů pohledurealita, všedního dne, nedělního oběda a realita neslyšících. Realita vyřčené větyrealita,tisíců různých osobností vyvlastněných prostředím. Vzorec, na konci každé cesty skví se její maparealita,matematiky a jazyka, nevyřčených vět a zkomoleného světa. Vzorec života,pochopení věcí, které jen velcí lidé nejsou s to pochopit.
Pan Motýl s velkým M či P, sejde jen na interpretaci
Ihned poté, co motýl střásl s něžností napoleonovy armády z křídel prach všech hvězd, vydal se zpět v přítulnost zapomění. Někam mezi lampy špatných myšlenek a hloupých lidí. Vylétnuv z kanalizace byl sražen autem. Nezajímal jej ničí názor ni na svou smrt.
Balkonový spektákl
Bylo těsně po deštia na dvoře se procházela šelmav hluboké tmě se promenádovala přímo pod lampou a uždibovala stvoly mokré ostřiceBylo těsně po deštia v dálce ještě pořád zuřila blýskanicekočka vypadala, jako by jí bylo úplně jedno, že blesky jsou stratosférická ekrtomagnetická nerovnováhazatíco já usilovně přemýšlel nad tím, proč zvířata před bouřkou okusují trávníkyBylo těsně po deštia svět zase existoval trochu lépe než obvykleprotože prach přišel až s nástupem přiblblé kultury rozpraskaných chodníkůBylo těsně po deštia přemýšlel jsem co dělají před pouřkou lidézalezou zpět donikam a utírají prach nebo koukaj na bednu, což je stejný bludný kruhchtěl jsem na to tehdy koukat věčně, ale ona odešla skulinkou v mokrém plotěchtěl bych být kočka, přišlo mi.
Zevrubné pojednání o podstatě smrti
Smrt je jen o trpělivosti. Kryštof Korč 16. 5. 2oo7 97 let před smrtí.
Psaní
Chlast je něco jako olympijské hryjobuď to dáte, nebo jste venkuna uliciv putyce a zpátky na ulicis děvkamaa zpátky na ulicinajdeš pár drobnýcha zpátky na ulicivypereš si jediný pár ponožeka zpátky na ulicilidi tě míjejí a zpátky na ulici sbíráš špačkyzní to dost úletověa zpátky na ulicia pak jseš jako ostatní šosácinesete si svou milovanou prdel zpět ke svému životu někde na periferii existencea jste bohém panegratulacemá gratulace, mohu poprosit o autogram. Ale jistě dítě. podle mě ste nejlepčíChceš jít ke mně domů. no fuj, styďte se, prasata literární.
Smutná s úsměvem
po ulicích bloudí smutní rodiče se zmoklým psem zatímco jim děti křičí domamůra pod pouliční lampou zápasí s deštěm a její teplý pelíšek v nedohlednua vprostřed výhledu se bezstarostně pohupuje pavouk s pavučinou už to dávno vzdalcigareta dohořívá a marně hledám dveře zpět tam kam nechcičlověk je zkrátka odsouzen ty nejhezčí okamžiky prožít sám.
proč píši poesii
píši ji proto,že taháte svého přítele, poté co jste ho neuvěřitelně opili on je vám vděčnýa přeze všechen pocit viny mu ještě rozbijete jeho čajový šál na tisíc kusůpíši proto, že se člověk cítí provinile za jakýkoli svůj čin, aniž by na něm měl z nejmenší části jakékoli přičiněnípíši proto, že nenávidím tolik věcí, až by se to dalo nazvat všednostía proto je mé psaní jen nudným bezduchým kýčemnashledanou.
Pár miligramů tijuonu
Oblékám si klobouka vystupuji z autobusujen abych pochcal sousedovy růžea ten okamžik škodolibosti daroval celému světuhihi :).
Většina lidí bez diakritiky a pravopisu
vetsina lidi neni nez tupcu shluk ve volnem prostoruvetsina lidi je jen hnus nakupeny v shluku mamrdujen valec koulivyjen volvox globatora s hrdosti sobe vlastni produkuji prumyslove shluky shakespearua vubecbez citua krasya vecerni slastireprodukovane mobilnim telefonemnechapou smysl zivotahahahaha, jezto byva velmi expresivnia nedokazi se vlezt do esemesky, pricemz jipokladaji za snusku neskodnych binarnich slov vyrcenych pouze za zasterkou nevinnosti a infantility cisel a nevztaznych soustav iracionalnich podmnozin stupidityzkratka neco jako elegie na inteligenciglobalni inteligenci moznych svetu existujicich pouze jako podpery ktere nekdo daroval dalimu za ucelem konecne opravdove nadrealne promeny jeho obrazuvytyceni jistych udu naprosto mimo realitu a sepot hrdlicciho hlasku nekde tak vzdalene, ze se to az zda vice nez neskutecne a vubec, idske existence, jako neceho vice nez neobvyklehojako by nas od nebyti delilo neco vice nez smrtjakoby zivot byl jen lesbicky splouchaci panel jak rekl automatjakoby nekolik citoslovci znamenalo pro jiste osobnosti neco vic nez umenijakoby clovek nikdy nemel stavebni sporenijakobyse ocitnuv doma ztratil veskerou svezest a nalez opet chut busit do pianajakoby se zivot ztracel mezi prsty jako reportaz sve nejmilejsijakoby vas vse mrzeloa dosavadni dosazeny zivot byl jen velkynejapnyzertpak vam najednou dojde ze existencialismus je jen ukecavani slabycha baroko jen ponizovani silnychpak se renesance a osvicenstvim rozplynou na smetisti skolnich pojmu a zbyde jen zivotjenze co nadelat s nimto sam nevim.
Zhýralá půlnoční slabika
Kam jste zahrabali jednoduchostkdyž život je tak zmoženýpo večerech sedí v restauracích nad prázdným talířema rekonstrukce textu vyčpělého s pamětí opilcůjakobyztrácelavýznamu. existenciálnípozérstvímůza barmanova arogancejiž chcete slyšetna sebevraždu jsem již uhotovenmám totiž stavební spoření s jistotou dvanáctitisícového zisku ročně.
Noblesa
vždy když postáváte na balkonu, pokuřujete doutníček a popíjíte portskémusíte utíkat, držet se za prdel, učinit zázrak a otevřít dveře, odepnout si kšandy od diora, rozepnot kalhoty dolce a gabana a strhnout slipy nejmenované módní velekorporace se sídlem v asii. a vysrat se.
Bla bla chro chro dada
Býval jsem idolem jak jsem se dozvědělněco jako ten pán z Kentucky z brčkem trčícím z čelaa rozdával moudrajakoby u okénka, za pár šupůa taky jen za to stályvlastně jen výlevy bezprizorní moudrostiačkoliv nevím co to slovo znamenávlastně něco, jako když celer píše poesiiněco, jako názvy kapitola abychom se dostali k tomu pánovita slámka vlastně vysvětluje všechno.
Pozdně podzimní
Život se jeví jako pohádkakdyž člověk o nic nestojía strojíjen vánoční stvolystrojia stříbrným chvojímprotože není kdo by to dělaljen polácia nevím jestli je to tak do-opravdymožná ne tak docelaa necítíš bolestjen názvy kapitol.
Jak namalovat mrkev kladivem
Povím vám tajemství. stačí namíchat ty nejodpornější barvy z těch šesti základních. vypít pár deci vodky, nebo jen panáka, už nevim, v té sklenici se to najednou moc nehemží a přihnout si ještě jednou aby se líp psalo. a pak postupně více a důkladněji nanášet barvu na kladivo a prorážet díry do obrazů světa až z pod rukou bude vystřikovat míza života zvířená do divokých ornamentů a obepne vaše müsli (aaaaach.
Zas a znovu
Za 13,50 koupil jsem si možnost psáta lidé chodili - fialoví vztekem a bledí hloupostíjen jeden stařík si mě všimnula nasypal mi taky trochu zrní pro holubyno není to k ustrnutí. Tehdy jsem zahlédl bábu s dcerou jenž už byla matkou a položil jí maličký úsměv doprostřed obličejene že by byla tak zchmuřelá žitím, trápilo ji že snad možná nikdy neožije. Pravidelně v jiných městech potkávám stejné lidipravidelně vraždím úsměvyale tentokrát jsem to posral.
Prozřít
Předpokládal jsem, že svět je místo,kde doutníky chutnají skvělea člověk je ztracený, jen stojícena prahu něčeho skutečně velkého. A pak jsem dostal rakovinu.
Postmoderní
Dráty se pomalu rozpínaly nad všemi městya člověk ztrácel intuici, všude jej vedly za ručičkuKola lnuly k vozovkám každým krajema lidé jen obdivně hleděli, jak vůbec nevadí přijít o nohuVlny čeřily vzduch celého vesmírua lidé přijímali, naladěni na stejnou vlnubez nohou a za ručičkyvedouce je skrz uličkyvelký vůdceprůvodce.
Kavárna ARCO
Ani v padesáti vás to nepřejdelidi budou pořád tupcivysedávající v podnicíchony s onimaz očí do očíházet si kostky cukru citronu solitupě pak zírat každé ráno do zdia po prvním náznaku životavyrazí zas a narostou jimkřídla z pivních sklenica dlouhé sosáky vášně z bankovekmotýli ze stoky, bizardní lidé.
Nihil
Je ránoa slunce prosvítá větvemi domů, stromůúpěnlivě odsekávám chodník krokynohouněkde hluboko pryč skučí šlápoty kalužínohoubez peněz, ale zásoby na další týdenživotanohouněkde vysoko nikdejsemupadený do výši prázdnoty.
Nevelká promluva k tichu
Tak co. Už jste taky všichni velcí kluci a velké holky. Mívali jste ideály a pak dlohý, pomalý pocit, že vám jen někdo nasral do lebky. Mívali jste myšlenky nesrovnatelně inteligentní a velké a pak jen rychlý přechod k věčnému tichu.
Beton mezi zuby
Šel jsem naslouchat hudbě industriešpinavý ze sprchy a televizeoči slepené od pornografievyšel jsem si na špacíra ucho přiložil k městutemný tep jakoby skrývalstovky srdcí a zbytek jenduněl kámen a ocelvšichni jsme se pohledem shodliže jsme nepatřiční tiší kolaborantiapatie a ignoracea to byl celý náš den.
Rozjímavá
A tak jsem chodil po světě. a každý krok byl jak úder do pianaa trvalo dlouho než se z toho stala synfoniestromy vždy mávaly na rozloučenou smutně & krásněutíkal jsem po bílých klapkácha jen málokdy zavadil o půltónybylo to přirozenézkrátka allegro s cigárem mezi zuby & lahví rumukrátké běhy nazpěta pár falešných tónů & ne každá skladba končí akordem.
sex
Zběsile kroužila &on tam jen stálnehybný a čnícínestoudně na něj naléhalaněkdy jej měla téměř uvnitřjindy jej jen s odstupem lísavě lákalapraménky vlhka celou ji oblily a pořád dál tančilapřírazy & výkřikytáhlé steny & zase znovutrumpeta & mikrofon.
Pusu a vypadni
Havraním pírkem maluji jak nožemdo tváře ti smutekPolibky jak jehlamizavírám ti očiPěstí jak nitízašívám ti ústaSbohem dávám ti tak surověa přitom tě tak miluji.
Krása chycená, podřezaná
Ležela tama nemyslelaza celý den zase sežrala jen polomáčené sušenkyleželaa nemyslelaneschopnost činita svíravá agreseležela a hledělaa nemyslela na krásné své nohy hluboko pod tukemnatáhla ke kryse rukuleželataksi kousni kurvasipomyslelai zavál vítr a přinesl vzpomínky a předtuchy a hnis v očích z alabastrua ze zátylku spadaly jí vlasy a vlnily a čeřily se rozverněa svět se točil někde jindeležela.
"nasrat!"
"Nasrat. " řval chlap na ulici
a já přesně věděl co tím myslí
dny běžely kolem, jako mokré krysy a všichni se bavili
všichni tančili a pod nohama jim ty potvory pobíhaly
každý někdy zvracíme na papír
tak si zas všichni olíznem prdel
a se jménem lenina na rtech a chutí svodoby na jazyku vykročíme do nových dní plných kráskných vzpomínek
na to co nikdy nebylo a nebude a my chtěli a věděli že někdy přijdou ti co jsme si je tak dobře pamatovali
a věděli jsme že to není z piva vína vodky ze včerejška že to cítíme odjakživa to co řeže do zátylku a nedá spát ani nočním můrám
srdce
mam rád kreslení srdíček na tváře dětiček, prstem co vytáhneš si z prdele, jen tak a nesměle
lékařská
Jsme na špízu
zlékařské jehly
zabalení v rodných listech
ani ve smrtelné křeči se nepouštíme igelitek
Brno II
Ubohou postiženou zěnu vyvlekli tří obrovští revizoři z tramvaje
s předstíranou lhostejností jí oškubávali vlasy a cupovali peněženku i zbytky její příčetnosti
Kolem procházely houfy přechrabrých strážců zákona
v očích omračující ostražitost a v rukou děsivé cigára způsobující stárnutí kůže
Brno
Babičky stály za stěnou hřbitova
v hromadách spadaného listí
jakoby se jím chtěly nechat pohřbít
ahleděly na černou budovu krematoria
Džínová uniforma
Viděl jsem muže
viděl jsem ženy
viděl jsem tisíce lidí
pohyb
stařec
To ráno šel kol mě kmet
a v jeho pohledu se zračila mladická radost
když se naše oči setkaly
odvrátil hlavu s výrazem úleku
zase se vracím z práce, zase se stavím na pivo, dvě, tři...
zase po X pivech
rozedřené prsty od strun kytarových
a zase spousta rýmů jen větru zpívaných
chtěl bych jej chytit
Maličká mechanická litanie
je zvláštní vidět lidi bezstarostně chodící
po masemrtvýchvšichni vědí kolik jich umírá
umřelo
umře
Proticírkevní
viděl jsem šedý dav
opouštějící bílý kostel
s černou myslí
shrbený stín svatého shlížel úkosem
Praha III
Spálil jsem si prsty svitem hvězd
a oči mi zapadaly
prachem.
Tak kráčím tím hrůzným městem
Splín
Štěstí je tak vrtkavé.
V momentu se z něj stává
ohavnost
hodná model
miluji...
miluji hvězdářea jejich krátkozrakost
miluji klid
miluji blázny a jejich moudrost
ty kteří nechtějí zaživa hnít
Jak může někdo chtít u haiku název?!
Poslední myšlenku na život utopil v potoce své krve.
Zdání
Protože jest znamení,
že život je jen mámení.
Pramení v duších tisíců, kteří nevědí,
co je pápěří
Listy
Když patník vyprávěl
o vlacích v oblacích
byl jsem tak zasněný.
Když tráva mluvila
Puk
puk
-něžně se loučí mýdlová bublina se světem.
"Pro vás jsem žila jen krátce,
ale přinesla více radosti,
Ulice a místa
Ulice a místa
vteřiny času
za závojem vlasů
vidím prosvítat noc.
praha
Chlap zrovinka vytáhnul jazyk z úst své ženy a ještě
s otevřenou pusou
za mnou dlouho hleděl
a otáčel za mnou
Praha II
A žena v p e s t r o b a r e v n é růžové
popíjela p e s t r o b a r e v ný
energy - drink
Bylo mi z ní špatně - tolik
Podzimní
Polední lístek s větrem slétá
aby pohladil chladivou zem,
na které už jen pomněka vzkvétá
aby řekla mi čím vlastně jsem.