Alex a Město
Město bylo železo a kámen a písek a rez
Alex se díval nahoru do nebes
Cítil jak tepe elektřinou a plynem
jak Město uniká kouřem ven
Abrakadabra
Člověk z města za kopcemschovaný v almaře poslouchá zvuky chodníku a proplouvající řekynatažené prsty svírá jako by se požahala vlastní já chlácholí vůní šatůChtěl by říctabrakadabraa podstrčit klíč pode dveřmiale v místnosti za niminikdo není.
ne
čáp kolébkou umělého spánku
dlažbou seschlá rosa paneláků
plechové termosky: řezné rány
přání mraků - do uhlíků straku
strň
samota se různí:
nejen království tvé jež
obestírá stromy a jejich posvátnou krev
tebe a v tobě spí unavená krása
red noses
dech se úží na teplotu
potrhaného obrazu z vodovek
kresleného, vzduch se víří koly
a z hrušek rostou rudé frňáky
Kdy nocí předeš
Rozšoustale vrníš
co večer tvý stehna
rozevřeně chraptí s hrdlem
stereo
Posvátní, Zranění, Žízniví
Posvátní,
v klecích narozené hvězdy
vláčí mě zemí i vodou přes kamenný most i město
do rytmu velkých červených metronomů nad Prahou
Tajemství racků
čas se škrábe na jazyku, moře -
pozdní sanatorium druhých návštěv
přijímá i ty nejsilnější muže
dobité ručičkami hodin, slabými,
/D/_gen
občas
když po mokrých dlaždicích
pleskají mé nahé nohy, kaluže se rozletují
s ptáky až na jih
Ptáci - feťáci
Byl to první den,
kdy Alex zahlédl ptáky - feťáky.
Nejdřív jich bylo jen pár
slétali se nad komíny továren
A Alex dostal křídla
A pohladil Alex Nebeskou Bránu
a z hloubi srdce zakašlal a v jeho žilách
začalo vířit peří, tehdy ještě nevěděl, jak to chodí
Letěl nad Městem a zrovna byla noc a to vše
A Alex poznal Barvu očí
A tenkrát nastal čas
kdy Alex poprvé miloval
Bylo to za deště a na rohu kaváren
vařících osvěžující kávu v barvách černé i bílé,
Alexovy květy
Ráno rozevřelo oči Alexe
aby spatřil sílu a krásukvětů
na povrchu bílých skal
A skály stály v lese za Městem
A padal déšť na Alexovy vzpomínky
A zem prohlédla úzkost lidí
a v tu chvíli poprvé
šedost mračen překonala šedost měst,
začala jim navracet jejich dary zpět
Alexova lžíce
A Alex se odrazil
od povrchu zrcadla a sledoval
zmenšující se plochu chodidel,
teprve tehdy zjistil, že jeho velikost
A pocítil Alex Slunce
I spal Alex
jak svědomí lidstva
a převaloval se .
A převaloval slova v ústech zpěněná
Vzkaz z Alexovy dlaně
Zachytil jsem prvnípadající obrys
nemocného nebe
jen odstín dějin - jako by se promítl
do mé dlaně