Ptáci - feťáci

uh, *

já spíš ne

moc se mi líbí

Dobrá bajka.t.

líbí, připomíná mi to malinko Ortena - Eta, eta, žlutí ptáci :o))

díky kmotře :-)

první/poprvé/prvního/poprvé .. mno - toho je tam trochu moc - jinak se mi líbí - hlavně závěr, což se určo dalo čekat. atmosféra dobrá TIP

to provází celou tu sbírku, takový panictví v životě ve všem možnym. V každý básni až na tu PRVNÍ to tam je.:-) prorocký ráz...tos napsal docela trefně. Hrozně jsem se tou sbírkou pobavil a taky si ulevil od těch věcí, který píšu normálně. Trochu mě unavuje, když ode mě najednou lidi něco čekaj, nějakej styl na kterej jsou zvyklý. To pak musim rozšiřovat svoje identity, abych se uklidnil..:-) díky za kritiky ! :-)

Mno.. Jak začít? Možná autorem naznačeným inspiračním směrem. V něm (byť možná zcestně a neoprávněně) vidím sílu - a zároveň slabinu textů této sbírky. Zda se jedná o to či ono, ukáží až sbírky další, pojímající jinou tematickou oblast. Kde vidím sílu? Autorův nick (a současně jméno postavy procházející jeho texty) odkazuje k jednomu z nejzásadnějších počinů světové "art" kinematografie (které zde bohužel nemohu zmínit, nemaje souhlas autora této sbírky). Snímek s chladnou precizností (a úžasnou vizuální stránkou) sleduje osudy Alexe, propadnuvšímu, ať už z jakéhokoli důvodu, poezii násilí - a sleduje i dohru takového počínání. Jelikož režisér neměl v době natáčení k dispozici kompletní verzi předlohy, vyznění se v závěru liší. I když - film, de facto, vzato jednoznačný soud nepředkládá. Nechává na divákovi, jestli se ztotožní s hlavním hrdinou (a pojme jej jako oběť establishmentu), nebo pocítí zadostiučinění, že "zlé" bylo potrestáno. Závěrečné scény relativizují oba názory. Kniha, ve své ucelené podobě, je doslovnější - což mě osobně připadá, že je na škodu věci. Ale nejsme zde kvůli knihám či filmům, že? Jde o poezii autora 655321. Berte proto přečtený odstavec jako jemný úvod do kontextu recenzované sbírky. Zmiňovaná síla hodnocené básnické sbírky nespočívá v tom, že se může opřít o svět již vytvořený - to samo o sobě na kvalitní poezii nestačí. Tkví v tom, že daný svět autor přetvořil po svém, rozvinul, a zároveň oprostil od moralizování (většinou). Jakoby nám dával nahlédnout jinou dimenzi vývoje hlavního hrdiny. Opomíjí se řečené a na světlo se vytahuje tušené, případně jsou dokreslovány kontexty nové, zapadající ovšem do celkového vjemu jako puzzle. Kontinuita s předlohou je zachována, ale optika se mění. Je to nesmírně obohacující pohled, který řečí poezie otevírá cestu k předloze i těm, kteří by o ni jinak nezavadili - a současně předkládá nám, co "víme", další možnou variantu chápání příběhu. Tím se ovšem dostáváme k druhé otázce... Kde vidím slabinu sbírky? Předně je třeba říci, že slabina je to zatím pouze hypotetická. I čtenáři neznalému souvislostí bude vyprávěný příběh (při troše básnické citlivosti) zřejmý - otázka ovšem je, zda-li nám předložených osm textů nestojí a nepadá s předlohou. To je veliký otazník směrem k autorovi, a pouze jeho další tvorba ukáže, jestli se nejedná jen o schopnost parafráze. Jestli je autor schopen samostatné tvorby, čerpající z vlastních, svébytně podaných prožitků. Nepředjímejme, ale buďme na pozoru... Sbírka začíná vůbec prvním setkáním protagonisty s něčím, co nazývá "nemocné nebe". Ještě netušíme, jak s daným naloží, ale "žalostné století", jak nazývá svou dobu, dává tušit až Villonovský vzdor. V dalším textu čteme "svědomí lidstva", podané nikterak růžově, a s plynutím veršů cítíme obrat, jakýsi výkřik proti. Třetí báseň si bere za ústřední motiv "ticho". Něco, co je právě díky stavu světa Alexem touženo, milováno - a co nemůže být získáno jinak, než zkrze slzy, skrze natočení pokřiveného zrcadla době, něco, co bylo "prvotní", co by se vracelo ke kořenům. Čtvrtý text, kdy Alex "staví popeláky", nám dává jasný signál - to, co se nám (světu) v Alexovo zvrácených "popelácích" vrací, je jen a pouze náš vlastní odraz v posledně zmiňované lžíci (jako alegorii zrcadla), a jak již čtenář tuší, i slz bude zapotřebí. Alex se stává katarzním prvkem - a ponechme na úvaze každého, zda z vlastní vůle, a nebo díky citlivosti, která jej přinutila ono zrcadlo nastavit. Kdysi viděl "bílá náměstí", jenže se dozvídáme, že z oken "svého bytu". Autor nám naznačuje, že když vylezeme ze svých přepohodlných ulit, té bílé mnoho neuvidíme... Následující "Alexovy květy" dle mého až příliš straní hrdinovi, kterého staví skoro až do pozice toho, který se "vrací k přírodě" - rozuměj: k přírodním principům. K rovnováze, ale také k zákonům smečky. Zde poprvé začínáme vnímat skrytou násilnost (takto vnímanou pouze "Městem", "dobrými a poctivými lidmi"...) - cítíte tu úšklebnou ironii? "Krása", v podtextu zaměňována s krutostí, je nám jemně (ale naléhavě) podávána jako něco, co "nechceme, ale potřebujeme". Zde se, podle mého, autor nejvíce přiblížil jádru původního díla, tedy protestu proti přílišné humanitě, která logicky plodí přílišné násilí. Následující "Barva očí" vnáší do příběhu poněkud nekonzistentní (možná chyba zpracování) prvek, Alexovu touhu poukázat na vlastní rozmanitost a citovou bohatost. Vyznění textu zní jako snaha o úkrok stranou od předlohy, a evokuje fascinaci čímsi, co donutí jedince ukázat své lepší stránky, byť osobně se domnívám, že původní záměr byl pouze znázornit náhlé pochyby hlavního aktéra o oprávněnosti svého jednání. V dalším textu se Alex pomalu ale neodvratně stává potravou systému, jenž jej v podstatě vygeneroval - a zpracování opět kulhá. Závěrečný díl (píšu tuhle recenzi ve chvíli, kdy sbírka čítá osm textů) pak pro mě znamená zklamání - po zralé úvaze však jen ze špatného zařazení. Hodil by se být šestým v řadě, a pak i další dva by dostaly jiný, hlubší smysl. Tento nyní poslední díl vyjadřuje Alexovo rozhodnutí (skoro až cítíme, že vynucené) eliminovat "šťastné a nadýchané (kouře) ptáky", jejichž vnitřnosti jsou jen zmenšeninou tupého systému... Opravdu nerozumím tomuto závěrečnému přeškobrtnutí v řazení textů, a byl-li kdy k tomuto jaký důvod, pak jej autor nedokázal obhájit. Cestu ven z této degradace sbírky vidím buď v přečíslování, a nebo v kompletním přepracování posledních tří dílů. Závěrem snad jen podotknu, že kdybych měl svůj původní kabátek k dispozici (Pišta Hufnágl), nepochybně bych - po konzultaci s autorem, a případných úpravách - tuto sbírku zařadil k výběru toho lepšího, co se kdy na Písmáku objevilo. Za současného stavu mohu jen prohlásit, že už dlouho mi nic nestálo za víc než deset řádek.... P.H. (stejný text publikuji i pod celou sbírkou, nevěda, je-li tato báseň poslední)

nesnáším dlouhé zápasy vy Karlové si asi hodně potrpíte na slovech

Aha. Tak jsem seznal, že coby neredaktorovi (či ne-čemusi) se mi text pod celou sbírkou nezobrazí... Nu, tak tedy alespoň zde.

P.S. Omluvte případné chyby, typu " ...jednomu z nejzásadnějších počinů..../ /...které zde..." - samozřejmě má být "který". Atd... :(

jo, Jinovata ten kluk by byl dobrý levý křídlo..

nevidíš, že zrovna hraju důležitej zápas? a mám zatim plusové body tohle nebude začínající autor, to bys už mohl poznat

no proč jsi ho asi odkázal na ty tři? to je nějaká hra na "já se nespletl, já se nikdy nepletu" a já nikdy neminu branku nemyslíš si snad, že pozorovatel je můj skutečný kabátek, že ne? to by byla velká hloupost a já se rád chovám nevázaně (přemýšlel jsem, že bych zkritizoval i sebe, ale nechci působit šíleně)

Pupitel nech toho, prosím. Nesral jsem se s tím čtyři hodiny, abys to odroloval, ty pitomče.... :(

ale já jsem pozo tak znovu "nemyslíš si snad, že pozorovatel je můj skutečný kabátek, že ne? to by byla velká hloupost" já vim, je už pozdě večer... a venku je tma

karlové, jak to můžu odrolovat? ono to nelze ale divim se, že najednou spamovat nechceš, to je krajně podivné ale snad tě potěší, že naň kritiku taky chystám, autor je to zajímavej a mé hokejce neujde

Krajně podivné je, že blbákuješ pod hovadinama, což se dá pochopit, já to dělám taky, ale když si někdo dá práci s pořádným textem pod kvalitní sbírkou, tak nemáš kouska soudnosti, abys to respektoval, ty troubo juvenilní. Další své pindy mi prosím posílej pouze do zpráv, tam se to dá mazat. Díky.

říkal jsem si, že se vyjádřim k sbírce bez ohledu na všechno okolo... na film, na nick, na ostatní kritiky ale nějak to nedokážu pojmout dohromady líbí se mi to duševno, které k závěru sílí líbí se mi filosofování ale nelíbí se mi šedý tón, který provází celou sbírku (nevim, jak to vyjádřit, možná časem, ale teď mi to přijde "neživoucí") jakoby v jedné tónině chybí mi větší nevázanost a odvaha se rozletět ještě o něco dál přečet jsem to najednou a jednou a mám pocit, že to k posouzení zkrátka nestačí ale jediný důvod, proč bych to chtěl číst znovu je, že si chci znovu vychutnat některé verše.. a dokonce i některé moudrosti, duševní lahůdky či jak to říct... jsou tam krásný místa příběh mě nevtáhnul, příběh by asi měl vzbuzovat pocit "chci číst dál, abych se dozvěděl...." to řádkování mě ruší ten talent, který zkrs básně prosakuje, bych raději viděl ještě někde jinde... já se např. nemůžu rozhodnout, jestli autorovi jde víc próza nebo poesie - prostě to nepoznám, ale mám pocit, že od každého něco... a že tedy dobře kombinuje autor ví, kde jsou jeho síly a to se mi líbí ta sbírka mě přerůstá, ale třeba ještě něco napíšu, když si to znovu přečtu

výborné*