Něco se tříští
Procházím ohradou. Nevím proč procházím, vrátit se ale nemůžu. Za mnou se hroutí svět.
Vadí mi, že se svět hroutí.
Oční procházka
Jdu si lesní pěšinou,
nevšímám si většinou -
krajiny -
vpravo, vlevo,
Žblebt
Holub klove po zemi,
nestalo se co se mi.
To by nikdo neřekl,
promiňte. jenom jsem se přeřekl.
Probuď se!
Podlaha v mém pokoji se strmě svažuje vzhůru. Nábytek se nebouří. Neprotestuje rachotem a hromadným přemisťováním se k nejnižšímu bodu. Tak to tedy znamená, že vyvedený z míry jsem zde jenom já.
Ve špatnou dobu na špatném místě
„Neměla’s tam chodit“, řekl jsem ji a pokoušel se ránu trochu ovázat. Obvaz jsem našel zastrčený v zásuvce na příbory. Za tu dobu, co ho nikdo nepotřeboval si v něm stačilo několik pavouků udělat docela pěkné a útulné hnízdečko, které teď museli nečekaně opustit. Lýtko bylo celé rozdrásané, velká krvavá změť různých úlomků a útržků, na několika místech visely v cárech kusy sdrhnuté kůže.
Záhadný příběh bez zápletky?
Záhadný příběh bez zápletky.
Na jednom z konců ulice se objevuje silueta člověka. Čím je silueta blíže, tím je krásnější. Čím je krásnější, tím je jasnější, že příchozím je žena, velmi mladá žena, libující si v širokém, rudě přibarveném úsměvu.