Písmák Ztracené přátelství
Kterému hlasu uvěřit.
někdy je ticho spojení
a jindy.
zeď
Kritika kritiky
Chtěl bych v tomto textu psát o některých svých zkušenostech na písmáku. Písmák a podobné projekty mi jako celek přijdou velmi pozitivní (sdružují lidi, kteří mají rádi literaturu; pomáhají tříbit vkus, či nevkus aj. ). Právě proto bych rád analyzoval některé aspekty, či dokonce nešvary, které se zde vyskytují.
Shromáždění k přítomnosti
Jak jsi mohl věřit v člověka
na nebi i na zemi v podobě
Boha dobrotivého a spravedlivého,
tělo pro nějaké božstvo nebo tělo
Nezaplaceno
Vzteklý smutek klidně v rohu stojí
zarudlým okem mraky pozoruje
mraky snů, co horečkou se kojí
vlídný čas jim vlasy devastuje
Panna
Brumlá si poeta
láska zas odkvétá
odpočet do léta
sviští jak raketa
Mezi dvěma nic
Jdu pouští
vysušen k přehlédnutí
je zvláštní, že jsem zrnko písku
je zvláštní, že věci mají jistotu
vyjmutý
paprsky měsíce budou mě hřát
pichlavé vločky ošatí
obloha velký vesmírný mlat
v něm cherubové prsatí
Kolem nás
Na zemi jsem našla kousek štěstí leželo mlčky na náměstíokolo spěchali cizí lidézakopli o něj na hlavní tříděsklánělo se nad ním tiché sluncedrželo jej jemně v levé rucedivilo se trochu tomu spěchuštěstí nikdo nechtěl pod svou střechu trochu jsem nabrala do svých kapestrocha mi září na mých vlasechdoma už z něj skoro nic nezbylojen úsměv, nic co by příliš vážilo.
Loupežnická
černé oči nocí jdoutáhnou s hvězdnou oblohouv rukách nože blýskajíkroky šlapou potajíměsíc rukou stříbrnoulesy šálí stínohroudo mraků se zahalístíny vmísí do dáliR:blyští se zlaťákyty drahý kovypropíchnem panákyzbudou nám vdovyvítr stromy rozcucházakleje v něm předtuchačepel nože zastudíněkdo se už nevzbudísvětlo v domě boháčemusel se hodně otáčettolik zlata už dnes máa pak . jenom tmaR.
O světle
vesmír je nejen prostorvesmír je předevšímsvětlokaždý jsme vlastní vesmírkaždý máme vlastní vesmírje to tím,že máme a jsme světlemnaše paprsky dopadajía my vnímámez jejich odrazůprostorje tu však jedno světlo,nezná stíny,to světlo světelje Bůh.
Sněženky
jsou zapomenuty bledé sněženky jejich květy vadnou na deštné zastávce bijí už minuty pro kdysi doteky s touhou trpce matnou svět točí se vratce
přišla sem v úsměvušatů hezčích neníopatrně sbíráněžné slzy květůoči má ze zpěvujisker v nich žhne jměnísrdcem buší víramladého rozletu.
Zázrak je samotář
k zemi padá vločkasamana poušti chladný stínstromuv pustinách prázdna jednaZemě.
Objetí
Běloba. bílá svíce z parafínu, bílá lilie, bílá tma. Svíce se rozžehla,závoji par tápou paprsky slunce. Jeho zlatavá šlápota se zaleskla na východě.
Otázka řeky Moravy
Jsem tanečnice se stuhou
drobná dívka ohebný prut
z pramenů vlasů roste proud
stužku vod vlním do zákrut
Šlapka
na rohu ulicehořící rty stojíúsměvem vábnicetělo touhou pojíočima škádlenkyotevírá nebez rozpjaté halenkydává kousky sebeza každou hodinu lásku si otočívymění peřinua spadne z obočíona tě nebolí vezme tě do bytua tam už cokoliza trochu kreditunemusíš do dáleka ani vyhrát bojvždyť žije v lokálevždy prázdný pokoj na rohu ulicejeden člověk stojíhoří jedna svícejako ty se bojí.
Rovnice
Koleje života,ztracené v mlhách,táhnou se tvýma očima,dvě čáry rovná sekrocené nutnostípřed nimi tyza nimi druhý zbytek vesmíru. Pozorpři sčítání štěstíjsi se přepsalaZapomnělas na ticho. Činitel hlupákahoupe se v mracíchze kterých pršíslzy šťastných počtářů.
Proroctví
Poslední paprsky dotknou se zeměletí do prachu nebe zapsatvšechnu nepatrnostjen pro leskzrcadla nekonečna. Jednouaž zapadnou všechny sluncepřijde první Jitrobude hledat každý okamžiknajde i násve světle za hvězdami.
Večerem
Když světlo opouští dentopí se obzor v modré lávěptáci slaví zásnuby s večeremobloha podává ruku k rozloučení. Ten modrý plášťmá tichou dušico opouští svět s pocitem životahraje překotně hru mezi hranani snůmodlí se k dvěma lidským bohům.
Techles
Stromy v divém sloupořadí šimrají nebe do dlaní sty lačných hromosvodů při křivém dřeva vzlínání. Mezi zastávkami větví pavouk smotává troleje. Vlak rosy po nich přejede má smůlu v kapkách oleje. Silnice potoku hučí, víry roztáčí turbíny, spěchá korytem oblázků, pára z ní stoupá komíny.
Svítání
To četl jsem v paprscích co smotávaly nebe a zem v tvar, aby se nerozpadly v obecnost některé bodaly do očí tak, že je oslepily, ale daly se nahmatat konečky prstů to jsou právě ty, co staví bytí.
Letěl jsem jimi nad přívaly vod křik racků laskal mi sluch neviděl jsem život z výšin ten rostl v mých křídlech.
Hleděl jsem moři v tvář.
Jitro
Blýsklo se slunko v zkrvavený klínjeho hlásky do tmavé země tnoudál pochodují mraci oblohouto bylo jitro spících ostružin. V šiky se stmelili praví mužirytmem se zvířil pod proroky prachz vratkých slov snový všeckosnubný vztahto bylo jitro rudých ostružin. Smáli se malí-zvonky do ušímlhu pohledy trochu vířilinozdrami nasávali násilíto bylo jitro zralých ostružin. Bobtnala voda v shnilých kalužíchzavanul z márnice zkažený vzduchpřitáhl s mračny dychtivých muchto bylo jitro spadlých ostružin.
Protknutí očí
Své něžné bleskyprším ti po tvářisněhové vločcezalité úsměvem. Ty věrné stezky na nich dva kapsářivkradou se krotcejediným pohledem.
Gravitace
Pod tíhou bajonetůhoří domyživot jen chvilka letuv žár se zlomí. Pod tíhou maláriehnijí tělazbytečnost kříže ryježeň se bělá. Pod tíhou bezdomovstvipraská páteřve špíně tonoucí snyzbytky pro zvěř. Pod tíhou dusičnanůchroptí plícečerný dým prská hranuza tisíce.
Episklon pás kvil
Mlha se plouhá ovdovělou tmoupo ní šmour choulí oblohoutroleje dlouhou rukou jdoutouhou se k šmouze moudře pnou. Hrbící lišky ohni hořívýskají vzdechy pálící politiší žaludky zlatými stvolytísní se šíři příkoří. Oharky řeřavé odhozených očínevidomě čučí slepotousklání se těkavou u plotu hroutěhotnou náhodu šlehem si smočí. Tišiny modrých očí tvých,vylitým tichem zbytnělýchv nich svítí pitím věčný líhvycídí míchy trapný smích.
Nemoc
Vítr zas na zádech vláčí břímě mraků
z oblohy zlomek jen zbyl
co úhel postele okna dovolí.
Zavřená ulice šeptá
O ní
Na roletách zlatá šmouha slunce táhne se poklad těkavých nadějí, dnešní den večeru podává ruce listí i chodník se chytrácky zasmějí.
Záclony čerstvě voní zarytě visí přes smilné smysly stále by křičely jenom o ní jenomže život jekrotce svislý.
Anorexie
Zkroucený chrt visí v zemdlenosti linie kostí, linie kostí rýsují zbytky tvora bytost chorá chorá lesklýma očima zima zima dnes sálá ze štěstí.
Nehoda
Skřek křičí ozvěnou mezi domy
okamžik buší na každý vstup
v drcení kovu hlas semlčky zlomí
trup.