Písmák Kočka
Celé dva dny se připravovalo tuto oslavu. Čekalo se něco nového, něco úžasného, ale hlavně neznámého. Nikdo vlastně nevěděl, o co tady jde.
Bylo to jako maškarní bál, jen přetvářka, údiv, nadšení, nervozita, strach, radost.
Jsem
Jsem par prazdnych slovJsem suchy brectan na hrobe andelaJsem smutny stin chladneho dotekuJsem oci stareho člověka,Které videly prilis mnohoJsem město vran a místo smrtiJsem popel z meho vlastniho telaJsem cerna zlomena kridlaJsem ziletka tnouci tepnyJsem bolest, kterou prinasi laskaJsem srdce,Které mozna jednou bude opet bit.
Slovník slov zapomenutých
Možná chtítMít možná zlé vztahyS myšlenkouA vždy se tlačit v davuKterý nazval někdo vyžšíNež já, než tyPálit jednu kapku za druhouAž nakonec vyschnout, usnoutA čekat už jen na toAž se někdo konečně ozve
A nikdo se neozve.
Víš?
Byla to chyba,která se soustředila kolem jednoho príběhua hnala lidi k šílenství. Tančilo se, skákalo, smálo,jako by vsichni tušili,že se vše zhorší. Tedy do konce techto dní nečekalo se,až některá slza splynenaposledy.
Uvolnit mysl
Někde jsem četla,že kreativita je vedlejší produktnepříliš normálního jednánía místo jejího nacházeníje jen kousek od depresepřestoproč kreativita otevíra dveře.
noname
listi kolem mne pada a ja jsem porad mimo tohle deni jsem jen stin ktery hlasi chvalu neexistujicimu poselstvi a jistote prosim o pomoc naivne doufam ze prece jen je tady nekdo kdo jeste nezapomnel muj dech recenzuji svuj vlastni zivot jako by bylo neco o cem se da mluvit .
Riders on the Storm
Toto klepání mne pronásledovalo již od dětství. Bylo tak samozřejmé, jako jistota, že ráno zase vyjde slunce. I když, jak pro koho. Mělo svůj vlastní charakter, znázorňovalo jistou symboliku, která měla patřit jen a pouze mně.
vážka
seděl v křesle uprostřed jednoho pokoje jeho příliš velikého bytu. díval se na osobu která chodila sem a tam a mlela jednu hovadinu za druhou. příliš rychle. neposlouchal ji stejně vždy říkala to samé.
Dark Side Of Your Soul
Zde je tento svět - šedý. Je tichý. A studený. Jakým způsobem měla poznat všechny tyto postavy.
Dvojí přemýšlení
Kdesi nedaleko jasného východu Slunce, ale dost daleko od jakéhokoli času, seděl jeden človíček na kamenném plátně, díval se do otevřeného prostoru, jakoby doufal, že právě tam někde najde konečně to, co hledá. Viděl před sebou moře, nekonečné, velké, silné. Možná právě takový chtěl být - nespoutaný. Ale zase to nenašel a on to věděl.
"Konečně jsem krasná"
Byly Vánoce. Byla to jedna z nejkrásnějších zim, jakou tohle město kdy zažilo. Obden svítilo studené zimní sluníčko a padal krásný bílý sníh. Idylka.