Jedna noc bez konce
Tramvaj se vzdalovala a oni věděli, že jsou konečně na místě, uprostřed velkého náměstí, sami a docela příjemně ztracení. Cítili se dobře, když věděli, že na ně všechno teprve čeká. Třeba zrovna támhle ta lampa na rohu ulice, nebo listí spadané ze stromu, ušpiněné od bláta, a nebo pach spáleného tuku linoucí se zotevřených dveří fast-foodu a navíc taky lidé běhající po ulicích, posedávající na lavičkách, bylo jich tam moře. Prostě oni se těšili úplně na všechno, ať známe, či neznámé a připadalo jim, že to platí i naopak.
Malé zamyšlení nad "Umělci" tady na Písmáku
Nebojte, nechystám se Vás teď ohromit svým literárním nadáním, jen mě při čtění "uměleckých děl" tady na písmáku, a to hlavně při čtení poezie, stále přepadávají pocity a kritiky, které bych rád uvedl na světlo světa a navedl vás se nad nimi taky trochu zamyslet.
Nevím jestli je to podstatou a náplní poetické tvorby jako takové a tudíž je to věc naprosto nutná a samozřejmá, aby vůbec poezie mohla vzniknout, ale osobně si myslím, že ne. O co mi jde. Při čtení básní od většiny autorů se nemůžu zbavit dojmu, že jejich "umění" spočívá v zakrývání pravdy, mlžení, zastírání, mystifikaci a nucení čtenáře se doslova pachtit v textu a neustále si klást otázku: Co tím chtěl říct.