Písmák nitky
z druhé strany závěsu tvůj obličej vidím
tečkovaný, proužkovaný. už ani nevím
přejíždíš prsty po vyšívaných kytkách
jedna za druhou, prohrabuješ se v nitkách
žal stromů
Žal stromů
Yifan Dana Zhang
Měla bych se stát sochou
Stojící nehybně
nábřeží snů
na nábřeží snů
malé kapky rosy
každá z nich skrývajíc
jednu noční můru
Svědomí a jeho sestry
bez závazků a tak i bez viny
kráčím světem
starý vandrák na pochodu
smích a strach, mísí se v prach
death
Give my eyes eternal dark
Give my body eternal cold
Dig my grave
The earth will be a remembrance
Plamen
jak ty větve břízy
visí ti hlava k zemi
matičko, promluv
řekni mi že to bude dobrý
podzimní déšť
jsem tvoje všechno, tvůj vysněný princ
tvoje skála o kterou se zachytíš když ti vichr rve kořeny
přesně to jsem
studená skála bez života, vidíš tu popraskanou kůži.
ty a tobě podobné
polámaný kosti
jak klestí do ohně
drtíš je
ty a tobě podobné
tvoje hladká zeď
ta zeď ti nesluší lásko
je příliš hladká
proč nemá bránu.
nebo aspoň puklinu,
život
život se prý skládá z radosti, spokojenosti, štěstí, lásky, pochopení, zamyšlení, rodiny a kamarádů. pravda ale já to všechno vidím jinak:
radost neznám, spokojenost že sem zase řízla a ulevilo se (aspoň na chvíli), štěstí že ještě žiju, láska která si se mnou pohrává a jenom bolí, pochopení které se mění v litování které nesnáším, zamyšlení nad tím jestli to má ještě smysl, rodina která o mě ví velké kulové a vědět radši nic nechce, kamarádi kteří mi vklidu podrazí nohy. tak to chodí u mě, upadnu ale zase se zvednu, a proč vlastně. aby mi ty nohy zase někdo podkop.
pole smrti
slza rosy v lesích smíšených
ty připomínáš mi ji
ptáčku pestrobarevný
ty který si přiletěl
poslední polibek
ukázal jsi mi zahradu
byly tam růže
na nich trny
jednu jsi mi dal