Písmák Každý jsme cestovatel
Přišel další ze šedivých dnů, kdy člověk myslí jenom na depresivní věci a nemůže se zbavit nutkavýho pocitu, že je na týhle Zemi tak nějak přebytečnej. Ten den vlastně přišel již včera, vkradl se za soumraku do mé mysli a usadil se někde hluboko vhlavě, abych na něj nedosáhnul. Už chápu, proč se na podzim lidi nejvíc zabíjej, chtěj nějak vytlačit ten pocit zhlavy a tak skáčou po hlavě zosmýho patra a až vletu si uvědomujou, že to asi nebyla ta pravá cesta ke spáse. Každej tu svoji spásu nějakým způsobem hledáme a když ji nemůžeme najít, tak děláme všechno pro to, abychom o její stín aspoň nezakopávali na každým kroku.
Člověk vs. lampa
Lampa rezonuje svojí přítomností a já jsem na ní naštvaný. Už dlouho nebyla tak drzá. Svítí mi nezdvořile do očí a vůbec si neuvědomuje, že by mi to taky mohlo vadit. Její silná 100 watová žárovka je výplodem jednoho moudrého mozku, který já ale vtuto chvíli považuji za omezený a posílám Thomase Alvu i sjeho udělátky do horoucích pekel.
Oči nestárnou
Ten dům postavili někdy vpolovině 19. století, opustili ho vpolovině století 20. a od té doby vněm nikdo nebydlel. Tedy nikdo, kdo znal pověst toho domu.