Písmák Jak Štěpánka naučila Hirmensmannovou létat
Jak Štěpánka naučila Hirmensmannovou létat
Hirmensmannová se pod stolem štípla do stehna. Zbezmoci.
„Proč. Chceš umřít.
Můj Hachl
Jmenuje se Hachl.
Nebo ne.
No, nakonec, proč ne.
Hachl kráčí ulicí ještě rozespalou, sám ještě polovinou mozku spící, a ta druhá polovina obstarává pohyb vpřed.
Na břehu noci
Na břehu noci
Sedím na břehu večera
V rozevřené náruči jezera
Souhvězdí světel za hladinou
Ovce a vlci
Chtěla bych jít do němého kraje, kde v úsměvu se mlčía po hrst dnů tam chci se usmívata nemít mysl ovčí ani vlčív nichž jak drak v sluji žlutě dřímá hlad. Tichý řád co drží pohromadě ty vlky moje s ovcemiať obejme mě tvrdě naposledať mne k hostině si prostře na zemikde v žádném soustě nebude už jed. Možná mě má žlutá slabost stáhne zpět do bolavé země,a z ovce do vlka mě bude hnátdech zvířat co pak otevřou se ve mně,k jiným hostinám mne budou prostírat.
Večer
Listy bříz vpodvečer sčítají hříchy dnea noční vítr probudil soudcův hlasa ještě křikl pták, a ještě klopýt jsemo kořen černý, o kterém vědělas. Vědělas, vědělas, klopýtám, kde jsi teď,v uších mám listí, dýchám svůj černý dech,na hlavu prší mi zlé účty mého dne,zůstalas, do noci nesu tě ve vlasech.
Kocovina
Po dnech co choulí se jak sevřená pěst v cizí dlanipo barevných nocích které tančí přes ostrůvky spaníten velký bílý slon zas v tajném koutě stojía směšné rány se mu nikdy nezahojíJen někdy v tichém rozhovoru s tím jenž lidský nenívejde zvíře na bílý čas v blaženém zastavenípak pestré rybky letí nehybně a tišev širokém sloním pohostinném břiše.
Logopedická báseň o stavu nitra
Malincí netopýři se třepotají tam uvnitř v tmavé slujia křídly panickými víří příliš starý čas,v příšeří paměť tlía její vločky plujípři každém zvířeníbez řádu zas a zas.
Překrásné prsty čísitam na dně ležípřikryté tajným prachema ty vždy na vteřinu vzkřísínetopýří reja přece mrtvé jsoua sluj křehká je strachem vždyť nad tím vším se vznášípřísný čaroděj .
Volání na Pygmaliona
Uvadámmá ruka padáa skrze tělo moje hlava propadá se k zemito tělo rozpuštěnozpívájak noční vánek mezi veřejemi
A barvyodpluly z očía stará slova poletují po krajině němáa za mnou šlépěje jsoumělkéjak za bytostí která tělo nemá
Dívám senahoru, výšekde tvrdé dlaně veslují tak pevně mezi mrakyslétni sem ke mně dolůstiskni jak džbánům zborcený tvar vrať mi taky .
Proměna
Jednou jsem vešla do bílého stromua hladká kůra zamkla mě nesmírněa pak jsem nebyla, a pak byla znovua když jsem vyšla, nepoznal jsi mě.
V domě je zmatek
V domě je zmatekKe stropu vylétliptáci poplašeněKdosi vstupujebez zaklepáník cizí ženěA oknem otevřeným bez zeptánízvenčí ruka sahápo věcech na stolea ta ruka je naháA ta ruka vonítolik povědoměže je vrátný zmatenzda ji znali v doměNáhle ze starého stropuprší motýliČas ztuhl Je tichona chvílinežli dům procitnez barevného sněníA ptáci na kůru křičíco nikdy nebylo ať neníA vrátný zhasneneóny ve štítuCizinec couvá ze stínu překvapeněa uvnitř ptáci zpět usedlina ramena ženě .
Hranice prostoru (platonická báseň)
Doteky dvou myslí, úsměvy těljá kdybych mohla, ty kdybys směl…Motýli v paprsku, který pak zhasne,zmizíme, nevadí, bylo to krásné,ach kéž bych nechtěla, ach kéž bys chtěl.
Noční návrat
Noc je Afričan jenž kráčí krokem čapím, na pažíchčerný plášť, který konce nemá,a k zemi přilne jako hřích. A pod tím těžkým cizokrajným pláštěm voní koření,mrákotná sladká hudba němá,motýli tmaví zmámení. Jde, boty boří do dláždění, do kapes pěsti bílé zasAfričan či já, bez odporuz luceren žlutě prší jas. Já nebo on, vše splývá v jedno, koření hudba motýli,zavlním kopci na obzorujako by k prstům mi přibyly.
Jaro s tebou
Prstíčky deště tak sladce zoufale ťukají na kůži v hodině pomaléV té chvíli uslyšíš vzdychání poupátekcinknutí myšlenky, kroky dní u vrátekTvá krásná ruka je anděl bez rájesedla mi do vlasů jako pták, cuchá jeoblačné velryby plavou ti nad hlavounebe se spouští k nám milostí modravouJsou dveře k tajemství, které mne zajímádo tebe vstupuju modrýma očimapohanský déšť květů do vlasů padá tisrdce mi ulítlo, ať už se nevrátí….