Balada o Persefoně

I. Podsvětí

Uprostřed sálu osvětleného jedinou skomírající pochodní na stolci z černého ledu seděl shrbený muž. Jeho tvář skrývala kápě stažená hluboko do obličeje. Dlouhé štíhlé prsty křečovitě zatínal do opěrek. Stříbrná koruna vykládaná obsidiány mu sklouzla z hlavy, cinkla o mramorovou podlahu, odkutálela se do kouta.
„Háde?“ Do trůnního sálu vklouzl mladý bůh v širokém cestovním klobouku. Prostorem se rozezněl klapot jeho okřídlených sandálů, jak se obezřetně přibližoval k vládci mrtvých.
„Copak, už tě omrzelo dělat poslíčka mému všemocnému bratříčkovi a otravovat moje duše při cestě do podsvětí, že mi tu šmejdíš po paláci? Co, Deime?“
„Herme. Deimos je bůh děsu. Já jsem...“ Hádes mávl rukou.
„To je jedno. Co chceš?“ Jak pohnul hlavou, kápě mu sklouzla a po ramenou se mu rozsypaly rozcuchané prameny černých vlasů. Na strhaném, nešťastném obličeji se mu usadil potměšilý úšklebek.
„Nesu vzkaz od Persefo...“ Potměšilý úšklebek se odporoučel do nenávratna. Podsvětní vládce prudce vstal, odhodil žezlo a zmizel v postranním východu. Vztekle za sebou práskl dveřmi.
„...ny. Hej!“ Posel bohů vyběhl za Hádem na studenou chodbu.
„Nechceš si jej poslechnout?“
„Ne.“

II. Nýsské louky

Ve vzduchu poletovali pestrobarevní motýli. Jeden z nich usedl na obnažené rameno drobné tmavovlasé dívky. Ta ho s odporem setřásla.
„Kšá.“
„Persefono, jdeš si hrát s míčem?“ Mladá bohyně vzhlédla k třem uhihňaným nymfám, co k ní prosebně natahovaly ruce, v očích chtivost hladových psů.
„Běžte samy, přijdu za chvíli.“ S odměřeným dospělým nadhledem sledovala, jak děvčata ladnými tanečními krůčky mizí za nejbližším vrškem. Přitáhla si kolena k bradě.
„Je ti něco, miláčku?“ vytrhl ji ze zasnění Deméteřin ustaraný hlas.„Jsi tak podivně bledá. Netrap se již. Nebudeš se muset k tomu zvířeti Hádovi vracet, to ti zaručím. Ochráním tě, zlatíčko.“ Pevně dceru objala. Persefonin pohled byl nezvykle prázdný, vzdálený. Vykroutila se plavovlasé bohyni a rozběhla se ze svahu dolů, pryč od matky, pryč od otravných nymf. Když si byla jista, že je z doslechu, rozkřičela se. Listy stromů při tom zvuku padaly mrtvé ze stromů dolů, okvětní lístky sněžně bílých lilií se kroutily, usychaly.

III. Podsvětí

„Roky, staletí míjely, lidské duše stále proudily do mé říše, jak nezadržitelná dravá řeka,“ šeptem vyprávěl Hádes. „Každá z nich byla jiná, ta lakomá, ta přátelská, a přece byly všechny tak stejné. Ostatním bohům jsem se vždycky ošklivil. Co mi bylo po nich, žijí jak prostopášná prasata s Diem v čele. Pak jsem spatřil ji. Byla jak kvítek, něžná, nevinná a tak bezbranná... vůbec se nepodobala žádné, co jsem v životě potkal. Tak jsem si ji utrhl.“
„Pořád ještě nechceš slyšet její vzkaz?“ opatrně se otázal Hermés, sledující potůčky slz na jindy kameném obličeji.
„Ne!“

IV. Nýsské louky

„Byla jsem hloupá husa,“ spílala si Persefona. „Nezajímalo mě nic jiného než tanec a ty pitomé kytky. Jak krásný byl ten rudý narcis, vábil mě a já hrabivá se po něm natáhla. Země se rozevřela, z pukliny se vyřítil vůz tažený čtyřmi vraníky. Zaječela jsem, když mě jeho vozka strhl k sobě na kozlík. Myslela jsem, že je to démon, ale... nebyl... on... snažil se mě uklidnit, byl tak roztržitý. Strašně mi bušilo srdce. Jemu taky.“ Chladivý podvečerní vánek jí jemně odhrnul kadeře z obličeje. Proháněl se v korunách listnáčů a bez hlesu naslouchal.
„Oženil se se mnou. Tam v tmách Erebu, pod cizími souhvězdími, na koberci asfodelu...“

V. Podsvětí

„Stala se mou ženou. Ale nebyla štastná, to vím jistě,“ pokračoval chmurně Hádes. „Po nocích plakávala, rvalo mi to srdce. Nakonec nás vyčmuchala Démeter. Chtěla ukořistěnou dceru zpět a Persefona si mohla vybrat, jestli chce zůstat se mnou, nebo se vrátit k matce... vybrala si matku. ZRADILA MĚ! ZESMĚŠNILA!“
„Vážně si nechceš poslechnout ten... dobře, dobře – ne,“ ustoupil Hermés, když viděl, že po něm vládce podsvětí hodlá mrštit zjevně hodně drahou vázu.

VI. Nýsské louky

„Deméter mě od něj odvedla, „zachránila“ mě.“ svěřovala se větru Persefona. „Musela jsem jít, matka vyváděla jak šílená. Namluvila jsem jí, že se musím do podsvětí vrátit, jelikož jsem tam pojedla zrnka granátového jablka. Kdo v Hádově říši pojí, byť jediné sousto, je a zůstane navždy s tím krajem spoután. Lhala jsem, nebylo to v granátovém jablku, ale v mém srdci.“

VII. Podsvětí

„Tak co mi Persefona vzkazuje?“ nečekaně se ozval po několika minutách hrobového ticha Hádes.
„Vrátím se.“
„Vrátím se?!“ Vládce podsvětí nedůvěřivě nakrčil obočí.
„Ano, snad si dokážu zapamatovat dvě pitomá slova, ne, Poseidóne?“
„Jsem Hádes. Poseidón je můj bratr.“
„To je jedno,“ věrně napodobil Háda mladší bůh. „Chceš jí něco odpovědět nebo už můžu letět?“
„Jsi vítána. To je má odpověď.“ Hádes hleděl do země, na rtech mu hrál potutelný úsměv.
„Výstižné. Měj se,“ rozloučil se Hermés, zatřepotal křidýlky na botách a odplachtil.

VIII. Nýsské louky

Persefona stála na kraji útesu a sledovala kočár slunečního boha, mizející za obzorem. V koutcích černých očích měla krůpěje slz.
„Všechny ty chmury, deprese, temnota, kradmé slizké zlo v podsvětní říši i v duši mého chotě mi neskutečně ubližují... přesto mě přitahují, jak magnet, jak pohár nektaru, jako květ jedovatého oleandru. Nenajdu klidu v samotě ani v náruči jiného muže, dokud se nevrátím do podsvětí.“
Odvrátila sličnou tvář od zpěněného bouřícího moře. Země se před ní rozevřela, spatřila vody ponuré Styx, Cháronovu bárku, a za nimi kopce porostlé bílým asfodelem.
...dokud se nevrátím do podsvětí...
Podsvětí...
Podsvětí...