Písmák londýnská
tak jednou, přesně sedm
měsícu zpátky, koncem března,
kráčela jsem ulicí, všechny ulice
byly prázdné, kromě té, kde
zamknúť sa v rozčarovaní
vo vôni kávy je skrytá
v objatí margarét
slnečné rána chce vítať
lenže tých viacej niet
Právě tahle chvíle
prsty se chvějí
v předtuše
čekají na rty
až určí tuhle chvíli
někdy nemůžu spávat
o několik let zpátky a o poledním času
jsme tam jenom dva, květen a já
posloucháme tiše hádku divných hlasů
která v mém nitru zrovna probíhá
posadnutie
začala som koncom
cítim sa podvedená
pochmúrna nedeľa
našla ma na kolenách
237 let stará půjčka
zvláštní zvláštní
v hlavě zní mi
hlasy z doby minulý
a v mysli mi vyvstal večer
Úsvit
Ľúbim
ľúbim život ako taký
aké tvary majú mraky
obdivujem krásu kvetín
dievčatko z opustenej ulice
poď hľadať tajomstvá
utekať za láskou
oltár si postaviť
z nájdených obrázkov
Tenhlekrát...
vystoupila jsem z oceánů
mám jen svou dávnou píseň v duši
tenhlekrát musím všechno zvládnout
věřit a vědět místo tušit
písnička drahá pro tmu...
jen jedna ze světa
toulá se po čtvrti
říkají- nejhorší
tady tě rozdrtí
Na parapetě
tancuji po loukách
sluníčko zapadlo
jen tráva, květů pár
staví mi zrcadlo
Půl třetí, kreténe
„Uvědomujete si vůbec, kolik skryté bolesti v sobě nosíte. “ řekl a významně zamával rukami, „povídky,
které mi tady nosíte, vaše depresivní básničky. holka drahá, vy musíte být opravdu nešťastná. “
„To je tedy blbost,“ odpověděla jsem.
Noc, která nekončí
Seděl jsem na parapěte okna a poslouchal noční ticho. Před chvíli přestalo pršet a zvenku proudil dovnitř čerstvý vzduch vonějící ihličím. Skočil bych, jestli bych měl jistotu, že umřu. Ale jistotu jsem neměl a tak jsem jenom bez pohybu zíral do tmy.
V samotě ztracený
dlouhé chodby prosycené tichem
z oken se
směje mi tma
když hledám
můj obřad poslední
-5-
v pařížských uličkách
šumění Seiny
nacházím Miserere
Květen bez květin
ach, jak jen nenávidím květen
opačný obraz zapomnění
víš, víš, že nejde zapomenout.
sledovat vítr, jak drze hladí si
Noc co je naposled
-7-
pokoj přísně tajných slz
stál tady kdysi
skrytý v zákutích
pravda
kreslilo si tak jednou děvčátko
do notýsku sluneční zítřek
duhu, motýlka i růže.
a náhrobky, co kolem stály
když je měsíc v úplňku, smím být neviditelná...
. zvláštní je najednou se ocitnout
v zajetí dávných příběhů.
a sledovat, jak stovky roků
promění nedůvěru na něhu
déšť se schoval za mraky a já ho čekám tady
Byl konec. konec všech probrečených dnů a nekonečných nocí, pohledů k nebi, šeptaných proseb a nesplněných přání, všechno pohltila temná propast a jí zůstala jen vybledlá bolest.
Těžko se tomu věřilo.
„Jen jeden den, prosím,“ šeptala, „jen o jeden den víc.
v ponuré neděli
přes zamlžená okna
sleduji
jak mi uniká svět
ve smutné pohádce
nedávno roztálo jezero u lesa
ráda tam chodím brečet v listí
včera jsemobjevila vodní princeznu
jíž pravý vzhled prý nelze zjistit
o dívce, kterou proklelo slunce
bez naděje spatřit
zlatý odlesk za panelákem
její ruce hladí tmu
rozcuchala samotu
rybičky odnikud
krmila rybičky vakváriu
„A třeba nejste obyčejný,
co když jste odnikud.
Přinesete mi vůni moře…“
úplněk odráží i stíny
Křištálově čisté noci
pronikly do mého bytí
uzamčené v čase kdy
vůne hvězd
nechte mě ve tmě... světlo děsí
marně vprázdnu sháním pýchu
skřeky unášená ven
/na stovky mil od oken/
zpustošená vcele zhříchů
Jen vyznání jednoho kluka z jiné reality
Jo, znal jsem vůni zrádných smyček
ahořký šepot tajných misí
chuť nocí, probděných a krutých
achladný vítr, co mě po nich vzkřísil
Jen vyznání jedné dívky z jiné reality
vdechla jsem kousek z těch rudých růží a tvůj pohled byl náhle jiný jen živý záblesk a míň smutného lesku již nezbyl čas na pocit viny máš hrozně zvláštní barvu očí jsou pečlivě skryté za mlhavou clonu a ačkoliv je tvůj hlas bezvýrazný slyším v něm celou řadu tónů šeptané věty a myšlenky a noty splývají náhle do jedné všechny roky jsou jenom touhle chvílí je půlnoc, noční poledne možná to nevíš, ale máš mou duši v dlaních jenom pár přímých slov v tu pravou chvíli ty ani nemůžeš tušit, jak změnily můj svět a něco ve mně navždy prolomily budu ti věřit, ale co když se pletu nejspíš se vytratíš a necháš mě s nocí samotnou, ztracenou ve vzlycích větru bez chuti vstát - vždyť znáš ten pocit
raz sa aj pravda prestane skrývať
vprstoch žmolím rožok obrusu
som stratená podmienka
na chvíľu bez divného cintorínu
studená lyžička
noci sú dlhé a kruté
pod večernou lampoustál tam sámpozeral na ňupridlhozažmurkala. potom ju vzal za rukua ona skúmala každú krivku na zemisi minulá - zašepkal hlasy jej pomaly odišli z hlavyutečiem timáš vanilkové vlasya tak ho nechalaaby ich ochutnala vravela, na nebi dnes nie sú hviezdya o minútu bude pršaťulica potom voňala po leseona po vanilke.