Písmák Na kousky
Přivřeme oči a propletem těla.
Nemusíš mi říkat, jak bys to chtěla,
přečet jsem bez chyby tvý hříšný myšlenky.
Rozpouštíš se mi tu jak náplň cukřenky
Pravda v korku
Ve víně je pravda, no vo tom žádná.
Jenže tahle rada je tak trochu zrádná.
Škoda, že je, mrška, vždy až na dně ukrytá.
Přestože láhev zdatně vypitá
Pandí blues
Tiše a tiše
pandička z plyše
verše si píše,
slovy se zalyká.
Nad propastí
Do míst, kam ani vítr nefučí,
tam odletěl ti plášť,
prach dere se ti směle do očí
a na mysl cpe zášť
4ever
Budu černou nocí, budu bílým dnem
projdu nenápadně každičkým Tvým snem
V letních vedrech jako vánek zchladím Tvoje líce
v zimě zase teplým dechem zahřeju Ti ruce
Vánoční povídka
Ten den mě probudila ukrutná zima. Převrátil jsem se na bok, ale tím jsem akorát probudil Bada. Naštvaně se zvedl, protáhl si ztuhlé nohy po mrazivé noci a šel se vyvenčit. Já si mezitím ubalil ranní cigaretku.
Kdysi...
Prší. Hustý déšť smáčí špinavý chodník a tvoří obrovské kaluže, ze kterých při každém dopadu její boty vyšplíchne proud břečky. Rifle už dávno nejsou tak modré, jako kdysi, když jí je kupoval. Nenáviděl nákupy, ale kvůli ní se jednou za čas obětoval a prolezl s ní pár obchodů.
Kometa
Viděla jsem kometuByla jako po fetuPo obloze motala seLítala jak zlatý praseTy kometo, kometoNaší Země pratetoNa svejch poutích vesmírembloudíš stále bez cíleJestlipak jsi na svý cestěpotkala ňáký ufounyv jejich mezihvězdným městě. Malý zelený blbounyTy kometo zlatavávem mě s sebou na oblohuUž jsem tady zoufaláOdtrhnu od země nohuA poletím s tebou v mrakyA mou lásku vezmem takyA zvedneme k sobě zrakyA už neletíme zpátkyNa ocase kometypozorujem planetyKoukáme si do očíVesmír se s náma točíPřed náma je černá díraPropleteme naše číraPolíbíme se dlouzea oddáme se touzeUž se nikdy nevrátímeSpolu na kometě bdímeV tom však začíná nový denZaklapnu budík, byl to sen.
Obraz
Na podkroví nad postelívisí mi obraza vedle něj zavěšenýkonopný provazNa obraze bezdomovecv ruce drží svíčkuObraz opřu o kobereca z provazu smyčkuDo provazu prostrčímsvoji hlavu, svoji hlavua obraz se leknutímsveze na podlahuBezdomovec na obrázkuna mě divně koukáPoloží němou otázkuproč jen jsem tak hloupáNajdenou se můj kobereczmění v krásnou loukua na ní ten bezdomovecs kytkou na kloboukuPostel se podemnouzmění v dutý sudA z trámu nademnouje urostlý dubBezdomovec z obrázkukopne do suduUž na jeho otázkuodpovídat nebuduSmyčka se utáhnekolem krku, kolem krkuBezdomovec podá mněútěšně svou rukuLouka se proměníznovu na můj koberecA na mý posteliválí se bezdomovecNa obraze od nedávnavisím já na stroměa ruku mi podávápotrhaný anděl.
O všem a o ničem
Je tu vřes, tak věřže všechno je nic, a neřešto. Co. Že všichni jsme jáa já jsem všechnoDnes děsnej dojákvšak zítra pekloLítám si tu lítámna modrým drakuS přízraky se líbámTočím se ve zmatkuV momentě jsem zpětve virtuální realitěPo Matrixu jenvývod telefonní sítěOkamžitě na měschýza dopadáÚtěchu hledám marněstrachy umírám.
S - M - R - T
S - M - R - Ttoho slova se každý bojíÚpěnlivě rány na duši i těle hojíale jednou to někdo neustojía jeho život uvadátíha smrti na něj dopadáa bytí na tomto světě nezvládáAle proč ze smrti mít strach. Proč nechtít obrátit se v prach. Copak někdo ví, jaký je to tam. Netušíš, dokud neokusíš ty sámTřeba všechny duše letí do rájea všechno špatný z nich jde do hájeTAM kvetou kytky a ptáci zpívajía vykouřený dušičky všude lítajíNe, to nebude to prostředíMožná se v jinou bytost proměnímtřeba do zvířete převtělíma budu žíti dál, jen taksi budu lítat jako ptáka nebo po pláni běhatdo stínu stromů si lehata budu volná .
Nemocniční
Bílá barva, pach desinfekceto teda sorry, sem se mi nechce. Na chodbě hrají blázni mariášvšak místo šaškovského hávu bílý plášťa chorobopisy místo karetAch bože, kams mě to zase zaved. Já tady nebudu ani minutuJinak snad nudou asi umřu tu. Však přece dostanu pokoj s postelíMožná mi pustí i telku, v neděli.
Na vedlejším pokoji
Na vedlejším pokojizewlí si tři BivojiPrvní Bivoj, je to tak,lítá chodbou jako ptákJen proletí pokojia je zase v . Druhej Bivoj, pozor na něj. Ten se tváří jako MatějJe však vychcanej jak mrakya kravál, ten dělá takyTřetí Bivoj, to je kussexy xichtík, žádnej hnusAž ho potkám na chodběudělá se mi blbězavřu oči, začnu skučeta padnu mu do náruče=)).
NaziSong
Kráčíš si z koncertu po ulicipřed tebou borec s holou palicíNese se jako p**a, přiblblej úsměv na líciTak zařvi: F**K OFF NAZI. Jaj, nevšímej si ho, dyť je to jenom gumaJe po něm h***o, když postrádá svýho druhaDrsňáckej zjev, a místo mozku mlhaTak zařvi: F**K OFF NAZI. Však když je jich víc, tak servítky si neberouMyslí si, že se z nich fšichni pos***uTmavýmu tyčí po palici, a nebo lépe sekerouTak zařvi: F**K OFF NAZI. A jak se pankáč v jejich dohledu projdenácek si dycky záminku najdez tohohle setkání nikdo ve zdraví nevyjdetak zařvi: F**K OFF NAZI.
Přítel
Kdysi jsem potkalamalýho prince. Ten chlapec plakal. Slzy mu stékaly po tvářia všechny svý myšlenkyupínal ke svojí planetěŘekla jsem si, je jako jáVzpomíná na svou růžina tři sopky, které vymetáVymetá i tu nečinnouprotože, člověk nikdy neví. Ale pak potkal liškuTa liška jen lovila slepicea utíkala před lovciA její život byl jednotvárnýStále ty samé slepicea stále ti samí lovciVšak potom přišel ten klukAno, pro někohopro někoho byl jednímze statisíců malých chlapcůAle pro ni to byl ten jejíten jediný malý princjediný na světějediný v galaxiijediný v celým vesmíruJá jsem tvůj malý princa ty jsi má liškaKdyž jsem s tebouzapomínám na svou růžizapomínám na své sopkyzapomínám na svoji planetuAle když mě opustíškdyž ztratím svou liškubudu se zas utápětve vzpomínkách.
Jak umřít?
Až jednou budu mít umřítchtěla bych nějakou příjemnou smrtTřeba zemřít ve spánkuNebo si do poslední chvíle užívatse svými nejbližšími přáteliA pak, když dám všemposlední pusu na líca řeknu jim pěkně od plicže nelze mít rád vícpřijde rána z nebes, infarkta nezbyde po mně nicSnad jen vzpomínky . Doufám že jen to dobréto dobré zůstane, achvíle, kdy jsem jim ubližovala(a věřím že se naskytly. Promiňte. )zůstanou navždy zapomenutéNebo zemřít uprostřed největšíhorauše.
Krutý osud bojového psa Maxe
Když jsem poprvé otevřel oči, byl jsem šťastný. Kolem mě se batolili moji sourozenci, opodál ležela máma. Na svých nemotorných nožkách jsem se doplazil k ní, nacucal se mlíčka a spokojeně usnul. A čas plynul.
Óda na květen
Byl první máj, pozdní večerVečerní máj byl lásky časHrdliččin zval ku lásce hlasopilý nácek Brnem ječel. Průvody holých lebek nocí jdoua z cesty všichni se jim klidíBrno je plné těchto pololidíco nacistická hesla do tmy řvouBrněnské parky narvány k prasknutíjsou zamilovanými páryŠeptaj si slůvka co již předkové znaliCítím ve vzduchu to milostné vzplanutíDneska si řeknou Miluji těa láskyplně se laskajía zítra se zase zhádajíve vlastním pronajatém bytěVšak květen, to je měsíc krásný,příroda se po zimě probouzía všude barvy, květy vykouzlí,nám blýskne se na lepší časyŠpatné počasí je pro nás minulostíjen mráček po nebi se projdea mír do našich duší vejdePojďme vstříc jasné budoucnosti.
Věšáci přece nemluví...
Najednou sníhzačal se snášet z nebe na zemJá nevěděla jak říctže jsem do Tebe prostě blázen
Neb věšáci přece nemluvíCity svý nosí v soběKéž beze slov mi rozumíši když je ticho jako v hrobě
Vločka tu bílá, zbloudiláspadla mi na ramenoChladem svým v srdci vypálilana věky Tvoje jméno
Teď uvnitř křičím Miluju tě. Chci šeptat Ti to v obětíTy však jen řekneš Ticho kotěvěšáci přece nemluví.