Písmák Proč se ghembacké děti bojí v noci ven
V dávných dobách, když ještě Slunce svítilo jemně a opatrně a deště byly úrodné a vlahé, se nikdo nebál vyjít v noci sám ven. Noc byla sametově přívětivá a každého z vesnice zvala na příjemné poklábosení, rušené jen lehounkým větříkem ve větvích starých stromů. Jednou se tak lidé sešli mezi chýšemi a sesedli se do velikého půlkruhu kolem mírného ohně. Byla noc po úplňku a nebe bylo čiré jako hladina studánky.
Jak se na poušti objevila voda
A na poušti se najednou objevila voda. Cože, že nevíte, o čem je řeč. Poslechněte si tedy tuto prastarou ghembackou legendu:Jednoho dne seděl jeden moudrý šaman před svou chýší a přebíral žraločí šupiny. Náhle se mu jedna lesklá šupinka zabodla pod nehet a přese všechno šamanovo přemlouvání a domlouvání se rozhodla tam zůstat.
To, co Khumbanovi nakrátko vyrazilo dech
Khumban\' Lenge si kousek od příbytku místního šamana hledal v říčním bahně něco k snědku, když v tom uviděl něco, co mu nakrátko vyrazilo dech:
\"Ghuchú, Khumbane, nejez mě. \" ozvalo se to, co mu nakrátko vyrazilo dech. Mělo to modrou kůži a obrovská žlutá bělma, kterými na Khumbana zběsile koulelo. Khumban chvíli přemýšlel, jak to zajímavé stvoření napadlo, že by ho chtěl sníst, ale potom se rozhodl, že to nebude řešit a tvora jednoduše zchroupal.