Ironie osudu
Klečím před ní, srdce mi buší, ruce se třesou a sucho vkrku nepodporuje můj hlas. Vzchopím se a konečně to řeknu: ,,Báro, vezmeš si mne. “ Nevím, co bylo horší, jestli situace pár vteřin před tou osudnou větou,nebo tato situace, kdy stále klečím a netrpělivě čekám na odpověď. Koukám na svou lásku a čekám, když…Báře tečou slzy, usměje se, klekne si a konečně odpoví: ,,Ano, vezmu.
Neviditelný
Byl unavený…byl unavený a to nejen ze školy, ale i zrodičů…
Jen co přišel domů, už ho nabádali, aby si uklidil, udělal si věci do školy, udělal tohleto a tamhleto, že už přeci není malý kluk, že už by se měl chovat jako inteligentní mladý muž, a ne jako puberťák…. Kecy, kecy, kecy. Nálada mu klesla na bod mrazu. Ale on přesně věděl, co mu ji alespoň trošku zvedne.
Strach
Ten pocit, který vás dusí. Myslíte si, že čas letí jako světlo světa, nevíte, co bude za vteřinu a bojíte se na to pomyslet. Protože těch možností, co se stane, jsou miliony a ani jediná není ta, kterou byste chtěli zažít. Jen co vám tohle proběhne hlavou, už se stane něco z těch představ a vy se jen dál modlíte, aby už nic nenásledovalo a když, tak ať to uteče, ať už je to pryč.