Písmák Propuštění
Iluzi střádám si po kapkách do sklenky,
chystám se vypít ji jednoho dne do dna.
Za úsměv schovávám své trudné myšlenky,
já vím, jsem slíbila, že už budu hodná.
Čekání na déšť
Zanechal jsi stopu vblátě.
Už chvíli neprší.
Kaluž si užívá poslední zrcadlení
tam, kde po chvilce nezbude nic.
Pravidla choulení
Najít místo uvnitř sebe,
projít dveřmi, vdechnout klid,
vnímat vůně, chutnat barvy
a za nic se nevinit.
Trilogie
Vhlavě
Zatímco ty spíš, já svých snů se vzdávám.
Zřejmě o mně víš, schválně ti odolávám.
Kdo tě vůbec zval. Mít jasno bych brala.
Odskok
Pár metrů nad propastí
zas chyť mně.
Pořád se cítím vpasti
nezbytně.
Na potkání
Klidně si dál lži a říkej , že to nechceš,
nejsi pro mne hlavolam, já rozluštím tě lehce,
Srdce nahlas bije, pěkně v jednom rytmu,
ať se schováš kam chceš, stejně si tě chytnu.
Souběžně
Souběžně
I.
RESOLUTIONIS
Vprostorovém vidění při abstraktní perspektivě,
Virusení
Jsem tu a nejsem, tvé doteky nevnímám.
Vidět mě nemůžeš, průhlednou schopnost mám.
Pod tlakem pocitů, zamlžím myšlenky,
půjčím si chromozom, bez splátky, bez směnky.
Jedovatá žena
Jsem jedovatá rostlina,
jed získávám si léty
a šlahouny své rozpínám -
přenádherné mám květy,
Nevýslovně
Když slova se pletou
a věty se proplétají,
jen holé věty a
tápání v jinotaji,
Klopýtání
V mrazivém povzdechu mlčky se rozhlížím
Pára se rozplyne do tmy jak pospíchá
Myšlenky burcují, létají v beztíži
A zrak realitu s představou zamíchá
Setkání
Jsem nepozemská bytost
Anděl bez křídel
A nepocítí lítost
Kdo chvilku mne jen zřel
Abeceda snění
A můžeme snít…
Běžné dění nahrazují obrazy
Co připomínají
Daleké světy
Zatoulaná
Mraky se protrhaly na cimpr campr
a obchodník s deštěm zabloudil dojiného kraje
Boty zas těžknou přítulností bláta
a sněhová královna kdesi v dáli taje
Proč nespím...
…protože noc je jenom moje,
vnoci jsem já král.
A myšlenky ve své podstatě
mění línou chůzi vcval
Bez kočkování
Nemáš ji rád.
To závist tě tak nutí.
Když lísá se a vrní
a ocáskem si vrtí,
Konkurs na lásku
Vyhlašuju konkurs,
konkurs na lásku.
Už jen pro ty sliby
tkané zpavoučích provázků,
Hudba
Vítr v korunách stromů,
stejně jak potok přes kameny tekoucí,
vytváří miliony tónů.
I oheň mluví v jazycích,
Rozchod
Stíny nás dvou se noří do listí
a my ani nedýcháme snad.
Jsme stále bezmocně nejistí,
je tu i náš listopad.
Na konečné
Černé jako saze, jak ztělesněná tma
myšlenky vztahují své špinavé pařáty.
Světlo se nekoná jen propast pod náma,
vočích horká láva a v ústech písek navátý.
Doma
Tráva jen tiše ševelí a cvrčci nahlas celou noc tu hrají.
A vůně jablek připomíná, jak vonělo to dávno vráji,
svůní koláčů se proplétá.
Aťkamkoli jdudo světa,
Potmě
Jsem tu zcela sám a slyším ticho dupat
anikdo a nic tu ani nedýchá.
A myšlenka snad každá zdá se býti tupá,
tak vřískám si tu mlčením svým do ticha.
Meluzínka
Maminko, pročpak měsíc svítí.
To slunce mu paprsky půjčuje.
A maminko, proč vlétě roste kvítí
a proč vzimě obloha snížkuje.
Prázdná
Jak bílá tlapka kočky, jak sněhové obláčky
Tak bíle se teď tváří prázdná stránka.
A není na ní nic, je bez poskvrnky, bez značky,
bílá, jak vlna od beránka.