Písmák Nemám ráda pelikány...
,,Nemůžu bez vás existovat. “, chtělo se mi naprosto zoufale zakřičet a rozběhnout se za tebou, běžet a běžet svědomím, že tohle celé je jen béčkovský slaďák, který skončí jen, co doběhnu na letiště, prorvu se přes letištní kontrolu (fajn,přiznávám, že sem vživotě na letišti nebyla) a padnu ti kolem krku, podkreslovat to celé bude zřejmě Hans Zimmer, jemnou hrou na klavír, která vyvrcholí při závěrečných titulkách…
Místo toho sem seděla na rantlu sprokouslým rtem a dívala se, jak odcházíš. Co teď. Možná bych přece jenom měla udělat něco bláznivého, ale co.
Oblačno až zataženo...
Nejedla. Na co. I vzkurveném toustu viděla jeho psí oči. Nesnášela ho.
Dvojitou kávu bez cukru, koblih a pohlazení prosím...
Pán Kaplan v kapli plakal. PánKaplan v kapli plakalpři vzpomínce na hebké rty slečny T. Nebyl to ten typ pláče, kdy párkrát zamrkáte, z načervenalých očí ukápne drobná slza a vy pak s pocitem zadostiučinění otřete oči a pokračujete v krájení cibule. Byl to ten typ pláče, kdy se poloslepí koušete do hřbetu ruky ve snaze nekřičet a přitom se čím dál víc podobáte toulavému psovi.