Písmák Sen
Dnes v noci jsem měla bláznivý sen; temný jako sukno smrti a přec v něm bylo toliko barev jako v průzračném diamantu.
Krajina kolem mne byla klidná, stojatá voda, topoly, jež si šeptaly příběhy staré tisíce let. Kdo tu stál. Kdo komu co řekl.
Příběh mého života
Karty vylétly zklaunovy ruky vzhůru a za zvuku škodolibého smíchu se snesly zpět a dopadly na desku stolu. Všechny rubem na vrch krom jediné.
Oba muži na sebe pohlédli. Jeden se ptal, druhý se smál.
Panna nebo orel
Panna nebo orel
Mám ráda tenhle typ ulic… Temné a špinavé. Staré kamenné kostky časem vytrhané zdokonalé mozaiky leží mezi výmoly. Několik starých aut, jež připomínají, jak to tu chodilo dřív, stojí na dřevěných špalcích, které dřív nebo později zaniknou vžhavém chřtánu ohně, jenž udržují bezdomovci.
Nažloutlé letáky sdatem minulého roku se vznášejí nad silnicí, jako by snad levitovaly, čas od času udělají kotrmelec nebo se zachytí a kamenné patníky.
Ke konci
„Pravda mně dohnala,“ zamumlala mladá dívka. Křečovitě se objímala, jakoby se chránila před rozpadnutím. Lesklé oči srozšířenými zorničkami se upíraly na její odraz vzrcadle. Na smetanové, hladké pokožce zářily rudé čáry.
Nemohu...
Mám bolest, sen i pýchu
papír, tužku a není mi do smíchu.
Tak proč nejdou skládat mi básně.
Kdo za tím stojí. Kdo stín na mne vrhá.
Sko(n)čím
Strašně se trápím,
už nemohu dál.
A proto tu stojím
a dívám se v dál.
Kdykoli mé jméno tančí na tvých rtech
Mé jméno tančí na tvých rtech
Omamná vůně, ztrácím dech.
Prsty bloudíš po zákoutích mého těla
Jen ty víš, co teď bych chtěla.