Poslední nota
Goethe otevřel oči. Chvíli mu trvalo, než si uvědomil, že sen, který se mu zdál, už skončil. Začal další den. Z dálky se ozvalo tlumené zadunění.
Posel lásky
„Drazí přítomní. “ hlas uvaděčky z reproduktorů hřímá a čeká, až mu bude dopřáno dostatečné pozornosti. Obrovský stan uprostřed rozkvetlé louky je naplněn k prasknutí. Muži v nepohodlných oblecích s ještě nepohodlnějšími kravatami, úzkostlivě vyfintěné ženy v nákladných róbách a honosných svatebních šatech, starosta, reportéři a mnozí další postupně mlknou.
Expozice
Expozice
Když jsem za svítání vkročil do ulic tohoto města, něco mi říkalo, že už jej nikdy neopustím. Nebyl to nadpřirozený hlas, žádný osud ani bůh, ale zhoubná nemoc, která uvnitř mne vytrvale bujela a neúprosně odpočítávala mé poslední chvíle strávené na tomto světě. Toto město neopustím, protože v něm zahynu.
Jakkoliv tíživým se toto vědomí neodvratného konce může zdát, nebylo pro mne tíživé natolik, aby příliš zkazilo mou radost z teprve nedávno nabyté svobody.
Bludnochmur
Včera ke mně přiletěl oknem vzdušný polibek. Zabloudil, chudák. Tak jsem mu na mapě ukázal správnou cestu a popřál hodně štěstí. Potom jsem v zajetí melancholie sledoval, jak mizí v západu slunce.
Půlnoční ulice
Půlnoční ulice
Půlnoční ulice,
vládkyně okamžiku,
černou růži ve vlasech má.
Kytarista
Kytarista
V místnosti vládlo příjemné šero a lehce nepříjemný zápach, na který si ale její jediný obyvatel už dávno zvykl. Byla hluboká noc a on opět cítil tu užírající samotu. Samotu, kterou na nějaký čas dokázala zahnat jen jedna jediná věc. Opatrně vytáhl nástroj a pevně jej sevřel v ruce.