Písmák Černobílá iluze
Na silnici si razil cestu mezi kapkami deště velký černý brouk. Vždy, když dostal ránu od vodní koule, o nic menší než byl on sám, lehce zavrávoral, ale nezastavil se. Pokračoval vstřícsvému vysněnému obzoru s kýčovitě zapadajícím sluncem (mé slunce zapadlo už před dvěma hodinami). Společně jsme mířili na Opavu, ale nepůsobili dojmem, že nás tlačí čas.
Lásko, Bože lásko
V pokoji byla tma a ticho, až kdosi ve vedlejší místnosti po několika marných pokusech nahmatal vypínač a pootevřenými dveřmi nechal dovnitř proniknout úzkému pásu světla, které odhalilo několik matných kontur postelí a psacího stolu. Dveře se náhle rozletěly a oslnivá záře odhalila těsnou místnost vysokoškolských kolejí. Děvče, které ve světle přicházejícím zpředsíňky připomínalo mimozemšťana vycházejícího zkosmické lodi, klopýtlo o práh a za zvuků dopadajících kostí zůstalo ležet na koberci obsypaném burizony, kousky čipsů a jinými zbytky od večeře. Jakoby dívka fungovala na elektřinu a někdo omylem zakopl o přívodní kabel, čouhající jí z pupíku.
Slzy odcizení
Bylo mi tehdy dvanáct nebo třináct let, když jsem poprvé dočasně ztratil polovinu zraku. Slunce viselo blízko nadhlavníku a okolo něj nepoletoval jediný nadýchaný bílý mráček, za který by se mohlo alespoň dočasně schovat. Deset metrů od břehu místní nevelké Luhačovické přehrady, kolem níž se už pátý den soustřeďovala veškerá zábava naší prázdninové dovelené, jsem se znuděně povaloval na dece vedle mámy, která právě trávila svůj odpočinek v jiném světě, světě na stránkách nejmilovanějších knih. “Realitou za zrcadlem” byla zaujata natolik, že téměř nevnímala můj hlas, který jí oznámil, že se jdu schladit do vody, protože dostávám ze sluníčka úpal.
Věčnost
Věčnost sedím vtrávě sfousy neholenými,
věčnost sedím vtrávě schomáči místo vlasů,
a se svršky od rosy mokrými,
mám tužku, papír a spoustu času.
Anděl v krémovém mercedesu
Jen náhodou jsem spatřil toho velkého černého brouka s dlouhými zahnutými tykadly. Stopoval jsem na kraji silnice, po které si on razil cestu mezi kapkami deště. Ale marně se jim vyhýbal. Vždycky, když dostal ránu od obrovské vodní koule, zapotácel se.
Podzim v bílém pokoji
Podzim vbílém pokoji
Cihlový dům, před ním nažloutlý trávník.
Stromy se nudí a listí vadne.
Jako desítky barevných vloček.
Dva motýlci
Jsme milenci, já a ty
jsme motýlci, každý jiný
jsem noční, ty denní bílý
vznášíme se nad zamčenými poupaty.