Písmák I když mi scházíš
I když mi scházíš, jak slunce zář v zimě,
kterou jaro vrátí, Ty nezačneš tát.
Tak žel nepřichází ta společná chvíle,
zvěst o Tvé záři chci do temna řvát,
Louka
Proč pláč smáčí tvář
a trápím se tím.
Jsem sám sobě lhář,
když vidím tu zář
Soumrak květu
Za noci v neonovém svitu
budem dvě siluety citů.
Temná obloha nad námi,
já však hledím do Tvé tváře,
Posetá hvězdami
Kráčíš prachem městských cest,
chci unést Tě do luk a polí.
Jak po nebi tělo poponést,
když gravitace touhy skolí.
Poetička
Na vlně projekce
z monitoru,
odplouváš si lehce
do prostoru.
Černobílá kolorita
Jsem pamětník
z černobílých filmů
vidím zeleň stromů,
blankyt nebeských sfér.
Zazděné nářky
Rány do duše brány marně klepou.
Barevné škály nad paletou
zúženy na rudou a modrou
nepopřejí noc dobrou
Pomněnková
Jsme dva lháři
stejně staří
ukrytí v brnění těl.
Na oltáři
Vyhoření
Černý pohled na svět
nejlepší optika nespraví,
když duše Tvá churaví,
nezbývá spásných vět.
Nedá si říct
Sníš a víš,
že na to nemáš.
S níž vzcházíš,
žena, co hledáš.
Sestra padlých bratrů
Když svíčka skomírá plamínkem slabým,
písnička doznívá klavírem starým.
A i když věříš na zázraky,
těžko zvedneš naráz zraky.
Čápové a vrány
Slunce hřeje
mladá těla
k hříšné vodě mířící.
Tu se směje,