Písmák Loučení a vítání
Nemám ve zvyku poslouchat cizí hovory. Ty dva však nešlo přeslechnout ani přehlédnout. Kam se hrabou hollywoodské zamilované filmy. Začalo to už u pokladny Hlavního nádraží, stáli přede mnou, při každém poskočení vteřinové ručičky na nádražních hodinách padlo jedno políbení prokládané vzdycháním: „bude se mi stýskat …“ a „dej na sebe pozor…“ a pak zase „pusinko, miláčku…“
Dáma neurčitého věku, něco mezi čtyřicítkou a důchodem, ale udržovaná, to musím uznat.
Vkladní knížka
„Tak hodně štěstí vdalším životě,“ podal dozorčí Vaškovi ruku a zavřel za ním železné, pásy pobité dveře nápravného zařízení. Zaklaply úplně stejně, jako před třiceti měsíci, tenkrát ale Vašek zůstal na opačné straně.
Teď byl zase volný a najednou nevěděl co si snabytou svobodou počít. Na druhé straně ulice parkovalo jediné auto, černé BMW.
O Irence
„Hele, děcka, tady je 1A,“ vykřikl kterýsi ze spolužáků a vzápětí jsme se nahrnuli do třídy. To oslovení „děcka“ znělo legračně. Naposledy jsme se před školou vrodném městečku rozloučili před pětadvaceti léty se slibem, že se budeme pravidelně scházet. Sliby jsou chyby, poprvé jsme se sešli až letos na podzim.