Písmák korálky...
všude je ticho
sníh
a z něčí ruky ruky
padají na zem korálky
slunce
na dlani malé bílé slunce
otrháváš ho
lístek po lístku
má mě rád
lovecká sezóna
seděli spolu na lavičce u vody.
bylo pozdní léto, vlastně už včera začal podzim a s ním i lovecká sezóna.
muži stojící na břehu jezera čistili a nabíjeli pušky, aby mohli začít střílet na kachny.
ty už jakoby tušily nebezpečí a začaly se stahovat do mělké zátoky hned vedle lavičky, kde seděli dva staří lidé.
jde krajem...
jde krajem Smrt a v šedé kutně
vyhublé ruce a v nich prázdno
provazce žil a zpívá smutně
není to ona kdo ničí Krásno
blázen
co všechno skrývá kůra starých stromů.
to mladý blázen, když hledal svoje \\\"domů\\\",
vyryl do ní srdce.
asi chtěl, aby ho přestalo bolet to jeho vlastní,
labutí piseň
sleduji milostný tanec bílých labutí. dojímá mě ta něha těch dvou němých tváří. prý, když jeden z páru zemře, druhý už nehledá nikoho a navždy pluje životem sám.
po večerech se potom nad jezerem táhne žalostná labutí píseň, jak jeden volá druhého.
světlo=duše
chytnout vítr do dlaní
a nafouknoutsi tváře
do nebes vstoupit bez ptaní
anděli, kde máš svatozáře
se sukní ve vlasech
nikdy mi do vlasů nedáváli růžovou mašlia nikdy se mě neptalijestli bych jí nechtěla
v duchu jsem viděla holčičku s mašlíusmívala se a byla šťastná
řekla jsem sibez mašle nebudu šťastná
a když mi jí nechtěli dátustřihla jsem kus sukněa dala si ho do vlasů
nikdy mi do vlasů nedávali růžovou mašli
v cukrárně bylo teplo
a paní mi do kornoutku vždycky nasypala griliáš
a já jsem se vracela domů
kopala do kamínků u cesty
brýle
mám sluneční brýle
nasadila jsem si je
abych viděla
jak vidíte
kaštany
ráno
když jsem šla do školy
a kopala do kamínků podél cest
uviděla jsem kaštany
snění
soumrak přichází vždy po rozbřesku
na jihu města slunce vychází
pár kapek rosy na netřesku
a lidem už nic nezchází
bojím se...
Je mi smutno. Je mi smutno vždycky, když večer pokládám svou hlavu na polštář a ta tvoje hlava tam chybí. Je mi smutno už jen při myšlence, že ty taky spíš, že někde jsi a že někde ležíš vposteli a že já zrovna nemůžu být stebou, teď, když to potřebuju ze všeho nejvíc. Je mi smutno i ze štěbetání ptáků na stromech, když je už nemůžu poslouchat stebou.
Mám ráda
Mám ráda místa, kde nikdo není.
Mám ráda chvíle, kdy znám jen snění.
Mám ráda vůni posečené trávy.
Mám ráda místa, kde dřív se pásly krávy.
Zavřená...
Jen ty a já a svět
co nám leží u nohou
lidi přijdou a
divně se dívaj na nás dva
vojna
Přišel jsi
a skrz záclonu byl vidět vzorovaný svět
auta projížděla pod vyšívanou kytkou
a já si řekla, že už je to naposled
Hodiny
Všude bylo ticho. Ticho, ticho a jen a jen ticho. Jen hodiny na stěně, minutu po minutěmu odměřovaly jeho čas. Tak jako každý rok, den co den.
krev
vkaluži krve, třpytí se nebe.
v kaluži krve, našla jsem tebe.
kusem látky stírám tu louži,
srdce mý krvácí, po tobě touží.