Písmák Múza
Při řevu koní hřmících starou ulicía chladu večera, co na město si sedl,a chladu večera, co říjen okousal,seděla v parku v tiché fantazii. Snad nymfa starých piniových sadů,snad mladá dívka školou povinná,seděla v parku s rukou na kytaře,co chvíli strunu prstem hladila. Tu tóny zněly ztichlým podvečerem,tu tóny v moři dálnice se topily,tu tóny prýštily pryč, vzhůru ke hvězdám. Seděla v parku s prstem na kytaře,celá osamělá, smutná, zbytečná.
Víno a druhé věty symfonií
Jsou minuty, kterénespláchne víno ani druhé věty symfonií. Sobecké stěžovat si, žeproč když může ontak proč ne, proč ne ty. Ale ta sobeckost přece jenom sedí k člověku jako touha vínem a Largemomývat ji pryč.
Poslední chvíle bdělosti
Všední den jako glissando na ten nejvyšší tón,jako nekonečná cesta podzemním vlakem,jako píseň znějící bez refrénu,jako lístek vzdalující se od schnoucího stromu,jako árie o několika slovech trvající věčnost,jako anafora sta milionů veršů,jako fotbalový tým bez míče útočící,jako mýdelnatá voda plná bublinek,jako naškrobená košile se stem černých skvrn,jako potápějící se loď v čajovém podtáckua také jako dlouhá pouť s vytyčeným cílem. A oči se klížía pero už vyschlo a papír popsána hvězdy zase vyšlya sluníčko už zapadlo pod postel. A sbohema zítraa sbohema brzya mám tě ráda brzy. A dobrou noc.
Doufání
Není vždy den, kdy štěstí smáčí nám vlasya do očí proudí svit katedrál. Někdy jen doufám,že koncert poslední tón už nezahrál.
Když vracel jsem se domů...
Když vracel jsem se domůtěsně před půlnocí,smutně jsem na chodník patřil. V uchu mi stále znělytři tóny pianového ostinata,jež slyšel jsem možná před chvílí,možná nikdy. A dorážely karavany deštěze všech strana přes hustou polévku smogunezářil měsíca místo hvězd bodal do očídoutnavý svit pouličních lampa krvácejících semaforů.
Často se okolí jeví...
Často se okolí jevíaž přeskutečně,nad míru obvyklosti. Stíny vystupují z obrazujako z plátna pátého rozměru. A vlasy se ježí přítomnostídalších sfér.
V ulici se na moment...
V ulici se na momentzastavil čas. To abychom jej stihli dohnat píďalčím tempemhoupavcůpod plynovým světlemnočního klubu.
Rozedranci štvou...
Rozedranci štvouproti sobě zbytky osazenstvaroztroušeného Světa,v němž pro jedno kvítíslunko nesvítí. Hlava na hadrya srdce potopené v lihuvláčejí se po Národníve víru večeřiska.
Nad nábřežním mostem
Sloka před půlnocí. A nad nábřežním mostem noc už tiše loká den. Tak zrazen, zrazen, zatracen. A nad nábřežním mostem tiše už se chýlí,co chvíli při světle jsi s touhou sledoval,pod polštář mechu a tmavé noci padáta stará, stará a ztracená.
Výlet se svíčkou
Při koncích, kdy docházejí sílya pokradmu se chýlí k Tobě tichý host. A v uších hučí, a chtěl bys každou chvíliustát, proti hodinám se otočita držet v hrsti celou pravdu znenadání,tu pravdu kterou potkals na scestí. A v dálavách už jiné světlo blikáa rozestlaný pokoj nás ke spánku zve. A tam, kde dříve slyšet byla píseň,tam kůrky chleba leží pod stolem.
Mrtvá města
Mrtvá města v nočním světle plynu,cesta nezdá se Ti rázem neschůdnáa do tepny jim vtéká nová krev. To po těch měsících, kdy v přílivech tma tápala,kdy večery jen smutně kolem bloudily,celá se rozzáří, města živá světlem. A po chvíli už málokdo, jen málokdo to ví. To tenkrát, chvilku po půlnoci, padal první sníh.
Podzim
To se tehdy nevědělo, čeho všeho kapka zkusí,padávala potměšile na naleštěnou střechu. A co se dotkla kapka plechu, rozplizla se jako pára. A byl zase podzim,ohlášený splínem,který zpod rukávu vykoukl a vešel secelý do kapsy od košile. Padávala kapka potměšile,a naleštěná střecha plná kapek záhy dešti čelila.
Svědomí
Posloucháš tichounký hlásek v svém uchu,co tiše šeptá ti třesavým vzdychem:„Schovej se, styď se a utíkej. “Umřel bys pro hlas tak vzdálený, že pro něj tvé svědomí jenprázdný hrnek na čaj plní.
Ticho
Po tolika západech sluncebych si zvládl zvyknout i na smrt. A když jsem chtěl setrvat pod hvězdami v tichu,pořád mě rušili cvrčcia můj krevní oběh.
Vina
Postavil sis vlastní jistotu na spílání sobě samému,avšak teď, zdá se, ti došel dech. A marně ho hledáš. Je to jako bys křídou po bílých psal zdecha nemohl se dobrat odpovědi. Čí je to vina, když ne Tvá.
Deziluze
Kolikrát jsme skutečně byli při smyslech. Když sundal sis poslední z masek,už bylo pozdě na hostinu. A tím zvláštním odstínem smutněníjsi mi zamazal celou sítnici. Tak se tedy loučím,odcházím nadobro a se zlem nic mít nechci.
Kapička
Tak se zasnilo popelavé nebenade mnou a Tebou. Připožděné smutky nesou se z dálky tmoua tou ozvěnou kladou Ti do rukou kapičku z chvil, které už nebudou,až za pár dní je zapomeneš. A občas mám slov jenom po kraj hrníčku,však plnit s nimi chtěl bych oceán.
Mlha
Ulice zalyká se kaluží z mlhy,ladně dál luna jí světlem svým hladí. Doplatíš na to taky,až odplují z oblohy šedivé mrakya mládí se od lásky odtrhne. Serve pryč hvězdy i polárky záři,probodá párátkem mlhavou clonu,roztrhá měsíc i cestu zpět domů. Zůstane tvrdá rýha v zemia pár myšlenek na kdysi.
Záchod
Při dnešní páté návštěvě záchodupochopíš tu marnost rukopisůpsaných rozklepanou rukou na vodu plnou slz. Jsou chvíle, které zůstanou chvílemi. A po tobě potopa spláchne,čím uchovat jsi je chtěl.