Most ve Vajle
Most ve Vajle.
Na údolí poblíž Vajle se pomalu kladly podvečerní stíny.
Jacob vzhlédl od novin a zamžoural, jak si teprve teď uvědomil, že se začíná šeřit. Odložil noviny, vstal a se zaúpěním se protáhl.
Ztráty bez nálezů
Skrz mastnou špínou oslepené skloplyšový medvídek mi vrací pohled tesknějedno oko mu chybí, druhé se smutně lesknetolik lidí už mlčky kolem šloZtracený, nalezený nebo jenom sámco na tom dneska vůbec sejdeten pravý člověk prostě stále nejdeprach leží všude, kam se podívámŠedavé výčitky se popelí v něm tišezestárlé, schromlé nohy vlečou za sebousykavá slova v duši zazeboukdyž hladí malou smutnou hlavu z plyšeZa všechny fotkyco na sluníčku zbledlyza všechny svátkykteré se nevyvedlyZa všechno, co jsem kdy neřeklaza lidi, od nichž jsem uteklaza sliby, dané nerozvážněza vřelá slova pronášená vlažněZa promarněné dnyza pokažené snyza hloupé činyza pocit vinyPadl na mě stín.
Bába Samotka
Šouravé kroky, zápach moči
Sám už se těžko umyje
Ospalky sedí v koutcích očí
Ještě ne mrtvý, nežije
Nikamcesta
Poslední paprsky slunce se zlomily o úbočí travnatého kopce. Měděný svit na šedých kamenech, z nichž byla postavena skromná usedlost vysoko ve stráni, pohasl a její zdi náhle vyhlížely syrově a opuštěně. Se západem slunce se uvnitř téměř setmělo, ale nikdo se nezvedl, aby zažehl lampu. Rodina seděla semknutá mlčením kolem stolu.
Noční vlak
Světla v kupé místo pronikavého bílého světla problikávala mdlou žlutí.
Snad proto zůstalo kupé prázdné, až na muže, spícího v rohu, s kabátem přes obličej.
Nebylo na co se dívat.
Za okny ubíhala tma a na čtení nebylo dost světla.
Dlouhý Jon
Dlouhý Jon žije na Pastvinách už šedesát let.
Roky práce ohnuly jeho mohutná ramena a podzimní vichry ho vysušily jako sukovitou větev. A přece se dál urputně drží své chalupy a svého hospodářství.
\"Sejdi do údolí,\" lákají ho mnozí, \"přestěhuj se dolů do vsi, do bezpečí.