Jsi smutná
Jsi smutná
má dívko s padlým zrakem laně.
Jsi smutná
a máš tak prázdné dlaně.
Noc
Nad tůní plné průzračné vodysklání se vrba smuteční. Na hladině se leskne obraz lunytak jako by byl skutečný.
Jen z lesa smutně houká sovaukrytá v houští větvoví. A závoj tmy ukrývá obajak tůň tak i stromoví.
Třpytivé kamínky
V kamenném lomupřebírám kamínky. Co nikam nepatřía lesknou se jak plamínky.
Snad jsou to slzypřekrásných krasavic. Jež žily brzynež mohl jim někdo říct :
"Co je to štěstí,co je to láska,co je to motýl,kdo je to kráska.
Iluze
Na město z oblaků pomalu padá sníh. Myšlenkou truchlivou na mě život dých. Bylo to večer na plese s princeznou. Byla to slova, jenž iluze rozplynou.
Ručičky hodinek
Ručičky hodinek neustále běžíza čímpak ženou se to uhodneš stěží. Honí se za časem, jež klidu nemáje to můj nepřítel, je to má cela.
V souboji nerovnémvrhám se do boje. V životě soukromémbojuji nesměle.
Vzpomínání
Na začátku jedné zimypo dlouhé době neřestí. Probral jsem se, s duší zbitou hříchema spoustou dalších marností.
Tak zatoužil jsem po čisté láscea odhodlal se jí vše dát. Nejdříve odnesli to básněi já se pak začal bát.
Utopený
Neumím žít, jen pijinad životem pouze přemítáma do kalicha hořkost lijisotva že už přetýká.
U stolu s zašlým a vlhkým ubrusemtrávím celé dny svéa na vše staré hledím s hnusem,"To všechno bylo mé . "
Pak další řadu skleneks mokem pro zapomění,už nejsem malý synek,co prohne po nadějích.
Ráno, když probudí mě chlad,divím se kde jsem to vlastně spal.
Bohyně
Z krajiny chmurných jak pohřební píseňkam zavál mě vítr osudu. Zachránila mě její přízeňa vdechla novou touhu k životu.
Sic já jsem jen troska citů,což v sobě se sama nevyzná. Ona vkládá do mé duše sílu,jenž zdála se mi dosud nemožná.
Přemýšlej !
O pár malých krůčků zpátkyměli bychom snad všichni býta snažit se vyplnit náš čas krátkýtím, co chceme v sobě mít.
Snad pospíchá jen příliš naše dobaa my v ní stačíme jen chudě žít. Tak zamyslete se a uvažujte svá slova,která napoví ti, co vlastně chtít.
Zkus na pár sekund vypnout a zůstat stát,jen přemýšlet o tom cos dal, a co ty máš.
Zimní romance
Začátkem jedné kruté zimy,kdy mrzlo až praštělo. Já potkal jedno větší dítko,když se právě setmělo.
Byla to dívkařekněme plavovláska,milý a hezkáprostě kráska.
Z oček jí šlehaly plamínkya v ústech mrštný jazýk jako bič.
Propast
Ze sladkých slůvek a polibků z láskyse skládal náš celý svět. Než přišli odpovědi s trochou ironie na otázky,proč nekvete a nevoní právě dnes tvůj květ.
Tak potichu přišla doba zarmoucení,aniž by jeden z nás vzdych. Teď postupně jdeme k zatracení,aniž by jeden druhému do dlaní dých.
Dary mládí
Na tichém místě nad městem,kde stával pomník, však nevím koho. Jednou na podzim to večer,zašel sem tam hledat už nevím koho.
Však byl tam jen párek milencůa město zahalené mlhou. Jen od někud bylo slyšet tlumené bití zvonůa byla vidět řeka s třpytící se vodou.
Svědomí
Když vyměníš lesní louku ozářenou ohníčkem,kde kytara páry akordy zní,za sál prosycený trošku hlukem,jež říkají mu snad hudba, kdo ví.
Za paprsky měsíce, co by ozářily říčkuspleť barevných světel letí sálem. Ve chvíli, kdy otevřel bych si svou knížku,ztratím tě v davu lidí málem.
Já znám trošku jiný světa promiň, že zde nevím kudy kam.
Kytička sněženek
Na louce pod lesems ostrůvkami sněhu. Našel jsem bílý kvíteček,co připomněl mi něhu.
Kvítečků bělostnýchbylo tam více. Jak přáních milostných,jež tíží mé srdce.
Příběh o lásce
Pod přísným dohledem svých rodičů a chůvyvešla v zahradu kde poletují můry. Na chvilku se jim z očí ztratilaa mnoho štěstí zde pak zažila.
Našla lásku a s ním se pak smála,bez zábran a bez strachu se pro tu lásku dala,však pro rodiče měl ten květ chuť pelyňku,a proto začali zavírat doma cérenku.
Tak začli se odvíjet dny černých chmura z touhy po štěstí se začal stavět důl.
Jsem ?
Na prahu života, hledám si důl, Pro perly třpytivé a pro svou sůl.
Tak se tu procházím, jak opuštěný kůl. Při cestách za štěstím a života jen půl.
Jak voda protéká, přes prsty mých dnů.
LES proti MĚSTU
Všude kol je les,kdo zná jeho krásy dnes . Zpěv ptáků přes den a noční hukot sov,les ozářen večerním sluncema šumot jeho v den i noc . Hlasy zvěře jíž je domovema krásu, klid jímž je provoněn . Vždyť my tam také patřili,něž tu krásu jsme v sobě zabili.
Jiný
Je krásný, jasný den,mě zdá se vše jak zlý sen. Někdo za mě domlouvá mi věci,jak ztracenému, nezvěstnému letci. Já jsem však tua cizí slova nechci. Já jsem jiný než oni tua hvězdy jsou mí svědci.
Věž
Ač vás neznám,přeci píši,báseň jenom pro tebe.
Až však poznáš,že su v chýši,z níž je přístup do nebe.
Nevěříš mi,ale přesto,není to jen samá lež.
Pomůžeš mia snad proto,postavíme spolu věž.
Putovní
Sedět v trávěa koukat krz listí stromů na nebe. Myslet právě,na vše krásné a i na tebe. Mít se krásnějen se svým domkem putovat. Být teď právěsám sebou a svůj svět si budovat.
Nesmíš
Nesmíš, to jediné slůvko, co řídí tvůj osud,snad živořit ti jenom dovolí. Nesmíš, být rád a mít cos měl jsi dosud,vždyť mít to, to přeci nebolí.
Jsi pouze malá studna duší,v tom moři hrůz, co zplodil ten náš svět. Jsi živ a tvé srdce buší,nic jiného již nesmíš dostat teď.
Má víla
Přišla ke mě krásná vílaa beze slova mě políbila. Já jsem šťasten a už ji nepustím,teď půjdem vstříc všem radostím.
Jsem stále jenom spolu,tak blízko až tají se mi dech. Žijem, ach jak krásně žijem,v těch jen našich dnech.
Sny
Chraň si své snya pro ně žij,oni přinesou ti radost z života.
Chraň si své snya pro ně žij,vždyť oni jsou to, co každý člověk nemá.
Chraň si své snya pro ně žij,vždyť v nich jseš ty celá.
Chraň si své snya pro ně žija nepusť k nim cizí duše,ty ti sny upraví, jen tobě zbyde žalza sen, který nenávratně utek,jen život půjde pořád dál.
Miláčkům
Na prahu jednoho mrazivého létakdy slunce spočinulo v mracích šedivých. Začala se cesta květy a trny posypánata cesta příběhů a hříček milostných.
Za deště spolu ti dva vzešliv chrám lásky srdcích svých. Za deště štěstí ti dva kleslipřed oltář první ze všech posvátných.
Nápis
Ve dvoře jedné budovy,kde rostl statný strom. Kam málo kdy lidi chodilia přesto byl tam on.
Se svojí myslí na slovíčko,byl sám a sed si na sluníčko. Probíral vše, co kdy bylo,hlavně jak se vlastně žilo.
Svíčka
Uprostřed jedné černo černé nocikdy město leželo mi u nohou. Já zapálil na planině svíci,pro ty, co dál už nemohou.
Ať světlo ohně čisté,pomůže jim najít si svou cestu. Ať mají všichni své noci klidné,když dorazí ke svému městu.
Černá královna
Sedím tu snad s černou královnou,jež má milý pohled a tvář vábivou. A její šperky se teď třpytí,jak na jarní louce čerstvé kvítí. Je to dáma jež má sílu i moca září krásou pořád v den či noc. Její jasné oči mají barvu chrpa má štíhlý, malý , hebký krk.
Smutný večer
Je smutný večera život kolem ztich. Ač měl jsem úspěchbyl jsem za něj bit. Já měl jsem radost,však teď mi zbyl jen žal. Já chtěl býti šťastena šťasten žíti dál.
Slunko, skály
Svítí slunko,kolem skály,všude hučí vodopády. Je tu krásně,je tu milo,prostě ráj to na zemi. Kde to jsema kde to bylo,prostě všude s přáteli.
Růže
Mám v rukou růži,snad mi odpovía nebo probodne mi mojí kůži,pak krev se vyvalý. Snad poví mi ta květinka,co ty seš vlastně zač. A jestli jsi tak nevinnáa zda je ona nač. Však nepoví mi, co se stane,až tobě já ji daruji,snad začne vonět, nebo vzplane,jak růže mě vždy varují.
Pláč
Hledá múzu,hledám světlo,jež mě ze tmy vyvede. Najdu nebe,nebo pekloaž mě od tud odvede. Zatím žiji,nebo pláču,což životu nesvědčí. Potom pijia pak skáčuz bláta zase do louží.
Déšť
Stojím pod lampou a pršíjen voda kropí zlehka ulice. A srdce mé tu teskně buší,když hledá svoje hranice. Jedu autobusema párek milenců si dávaj svoje srdce. Já však pospíchám teď klusem,abych obvázal si svoje ruce.
Mám
Mám najít to, co deset let jsem neznal. Mám brát vážně to, co jsem nikdy nebral. Mám udělat to, co jiný mi domluvil. Mám spoléhat na to, že jsem tě nevzbudil.
Chlapec
Byl pozdní večer,kdy všichni chtěli se smáta smutný chlapec,který chtěl mýt rád. Tu zahrál píseň smutnoua svět kol něho ztich,když hrál píseň pro svou miloua smutně vzdych. Vždyť svět mu ji dosud nedala tím byl chlapec bit. Za léta hříchů,když hledal svůj cit.
Úplněk
Je úplněk a je nocdo půlnoci již nezbývá času moc. Já toulám se městem, jež má stovky věžía připadám si stále svěží. I když čas již silně pokročila já před tím rty do vína namočil. Však prohrál jsem jen jedno dívčí srdce,které teď pro jiného vděčně tluce.
Krásky
Byl jednou jeden uplakaný den,kdy stály u sebe ta bílá s černou jen. Však otočeny k sobě zády,snad spaly, nebo nenávistí plály .
Bílá sic mladší v bílých šatech stála,s vlasy jak včelka na louce si hrála. Její oči snad v dálce hledali svůj klid,mě bylo krásně, když v mysli jsem s ní chtěl být.
Poslední
Je poslední den,kdy na světě jsem,už se mi nechce zde žít.
Tak píši teď báseň,než klesnu s ní na zem,já pak nebudu ničeho chtít.
Jen prosím o kytku,co stále bude kvést. Já nechci tvou slzu,co rozum ti bude plést.
Láska usíná
Jsi krásná a jsi vábivá,když zvědavostí oplýváš. Jsi milá a jsi upřímná,když hlavu mi na klín pokládáš.
Teď snoubí se v tobě snad celá krása,co na světě jest, a ty jen spíš. Teď, snad teď promluvila ke mě láska,o které ty teď sníš.
Měsíční víla
Jsi malá měsíční vílado stříbrných paprsků oděná. Jsi krásná, jako bys bylacelá z hedvábí utkaná. Ležíš tu u mě na polštáři z mechua všude kol je tmavý les. Já se tě bojím dotknout, abych nesplašil tu něhu,co propůjčil Ti měsíc a svoji vůni vřes.
Čas nářků
Je čas, kdy kolem mne se všechno hroutía já nemám nikde místo k úkrytu. Lidé kol jsou na pomoc skoupí,to tu asi dlouho nebudu. Ač žil jsem ráda měl tolik plánů. Já chtěl si se světem hráta procházet se s dívkou v lánu.
Zvíře
Je noc a les temně šumí,já sedím v prostřed jeho skryta moje srdce do tmy dunía za lidi jsem teďka bit. Za lidi jenž lesům škodía lesy se teď ztrácejía v srdci mém to strašně bolí,že zvířata se na nás hněvají. Vždyť člověk je také zvíře,jenž má snad více rozumu,však použít ho to jde tíze,než dělat z sebe pobudu. Však probuďte se milý lidé,vždyť oni tu pak nebudou,vždyť nebýt lesa, zvěře milé,nebudem my a ani naše děti nebudou.
Poslední vyznání
Každá rána v srdci bolíméně, když je přiznaná. To se potom rychle hojítřeba, že je přehnaná. Myslíš, že vítězství získáš,když utajíš svého druha. Později však stejně poznáš,že to bylo jako duha.
Poustevník
Pomalu, ach pomalu mé kroky jdoua otočit se přeci nemohu,i když chci zastavit čas,hned teď, né až tady nebudu. Je smutné, ale krásné toto město,když svítí jen lampy a život stich. Je tak krásné, ta tma to všecko,kde ztrácí se můj cit. V hloubi duše živím přáníto se však nikdy nesplní.