Písmák Hamlete
Hamlete, kralevici dánskýač není můj původ zrovna panskýcosi zvláštního nás svedlo dohromadya já sedím teď s lebkou v ruce tady
I já jsem měl svou Oféliijejí krev hroudy hlíny pijía červi vplétají se v její vlasjak námel, co objímá obilný klas
V zahradě u kamenných hradebtam zní tisíce pohřebních skladebtam vzala si život, pro mě jen snada věřte mi, měl jsem ji rád
Však mužská touha po ženáchvzdechy lehkých dívek v ozvěnáchproud slasti zastavil příval slz mé Oféliejejí tělo teď v zemi tlí a hnije
Vlci v srdcích
Schoval se měsíc za oblakablaženě možná usnul v nichnebeská dálka mě nelákáztracen jsem v lesech divokýchPod nohama větvičky praskajíco chvíli ohlédnu se zpětteď budu tiše větru potají svůj teskný příběh vyprávětTo jednou sen se mi v noci zdálv něm stála přenádherná ženaZlatý vlas a z kvítí měla šálv noční tmě byla zahalenáProbudil jsem se s touhouz níž mé tělo v plamen se vzňaloměl jsem vzpomínku pouhoutajemství v mlhách sladce spaloČekal jsem na noc, zda přijde zasdo mých snů jak zloděj se vkrademá bohyně, v tobě tisíc krásjsi chloubou zahradníků v sadechSvítalo, vzal jsem luk a mečsnad z bláznovství jsem vkročil v lesNa rtech úsměv, jenž ztuhl v křeča všude voněl něžně vřesCesta se ztratila v trnitém křovía jen vlčí vytí po nocích slýchámo mé lásce se asi těžko dovíšmá paní, křičím do lesního tichaA tu rozzářila se přede mnouta krása, co zemřel bych pro nijak hvězdička, která proplouvá tmouz lásky jak dítě slzy ronímŠeptá mi: "Blíž, pojď ke mně blíž"jak sluha oddaný běžím k nína záda padá zemská tížach, nezmizíš, až se rozední. Najednou nohy nejdou dáldo hlubin země cosi mě odvádíMat, příteli, loučí se králtak krásný sen mě přece nezradil. V bažinách nenaplnil touhu svousmrt je ta kráska, co ho chtěla mítměsíc, ten lehce kráčí oblohouA vlci v srdcích začali zas výt.
Múzo
Našel jsem tě, Múzona chodníkuněkdo tě tu zahodilrozžvýkanou. Strčil jsem tě do pusybylas cela oslintaná. jako dětské chrastítkoZaslechl jsem, jak pláčešpotichu a naléhavěChvíli jsem tě ještě mučilve svých ústechpřevaloval tě na jazykuPak jsem tě vyplivlzpátky na chodníkA víš co. Přilepila ses mi na botuOd té doby platím za svou zvědavostaž do morku kostítys mi prorostlaTeď mučíš ty měa já už tě nemůžu vyplivnout.
Mors et coitus
Toužím a odmítámruko studenákdyž hladíš mi, hladíš ramenaKlepu se bolestíklepu se v extázikdyž pohled tvůj v zádech mě zamrazíNehty mi zarývášdo očí, do dlaníjak jelen v říji poběžím za laníVyškubneš trávu ze zeměa z mé hlavy vlasykam to utíkáš, kam asi. Spálilas na popelmoje tělo, nestoudnicea já jsem roztoužen volal: Chci více. Má krásná, jedinákrvavá vílokolikrát umřít mi souzeno bylo.
Rozhovor
Co duše básníka znamená pro svět. A co teprv její cit. Přestane se země z toho otáčet. Zhasne snad básník luny svit.
Ještě jednou, naposled
světlem dál se plíží stínza životem smrt kráčíuvadá záhon kopretinčas, co zbyl, je zas kratší
Za hudbou tísnivé ticho čekáza dnem noc přijde znovavoda se ztráci, vysychá řekazbytečná jsou teď slova
Za horkým létem zima mraziváza vrcholem bezedná jámadopředu se už nikdo nedívábez krále je šachová dáma
Za láskou bolest vidím státza city smutná prázdnota, co sílíboří se lehce z písku hradnaděje zemřela v nepravou chvíli
Básníkův hřích
Jdi spát, ty básníku znavený paní temná tě láká obličej padl na chladné kameny havran žalostně kráká Proužek krve stéká ladně po čtvercích kostek dlažebních mrtvé tělo k ránu chřadne řekni, kde básníkův byl hřích. On velkou touhu v sobě měl jak po lásce, tak i po smrti odpověď neznal, nevěděl proč osud kvítí vždy rozdrtí Snad pravdu se už dozví ve chvíli poslední vyslyšte jeho prosby. Dřív než se rozední.
Kráska
Ve vlasech pavučinua na víčka prach sedáv posteli dřevěnékráska leží, tak bledá
Rty barvu ztratilyv jejích šatech mol už bydlísama navždykráska v domě bez oken a židlí
V rukách prokřehlýchrůženec svírámísto krajinykráska a černá díra
Na hlavě věnečekuschlé to kvítína hrobě kamennémpro krásku svíčka svítí
Vlnky
Na kostelních hodinách právě odbíjela půlnoc, když jsem zavíral dveře domu. Měl jsem zase nutkání projít se tím ztichlým smutným městem. Vydal jsem se jiným směrem než jindy. Místo obvyklé procházky mezi stromy v nedalekém parčíku jsem zamířil k řece.
Světlo
Slepé oči pláčou kreva v oknech bez světel sklo praskápomalu vysychá planoucí řekasrdce jedovatý had laská
Beztvarým šatům se látka trháa padlý kmen trouchniví jižnoční oblohu hlídá smutné sluncena hrobě stojí černý kříž
Vyschlá studna zpívá o voděvůně květů z luk ztratila se čepel hladí krk a šeptájak moc se smrt podobá kráse.
Ústa bez hlasu hledají odpověďdo pláště se prázdná duše halířeka, krev a nůž už to vípravdu mi řekne až světlo v dáli.
Nad propastí
Nad propastí stát
a přemýšlet o smrti
Stát tam a přemýšlet
zda kamení tě rozdrtí
Dotazník člověku
To tenkrát v květnu v sadech voňavýchspáchali milenci svůj první hříchpotápěli se do vod hlubokýcha létali se sluncem v nebesích
Co řekl Bůh, Evo a Adame,že v duši kousek cnosti nemámeže muž tichou rozkoší je omámena žena divoká mříže nezláme.
Naděje v lidském pokoleníto dítě bolesti a sněníco člověk sám v sobě změnívšichni zmizíme v zapomnění
řekni proč už mnoho stoletízůstává svět prázdný bez dětíprach spálených se chytá na koštětivlaštovka z papíru nikam nedoletí
Sníh v létě
Odpočívám vměkké trávě
kolem létá čmelák hravě
do vlasů se mi kvítky zaplétají
sněhové vločky znebe na nich tají
Budeš mě milovat?
Budeš mě milovat.
Až z těla zmizí toužebné chvěníaž chlad obejme ruce, krk i hlavuV prázdném vědru už víc vody nenínezasadíš znova uschlou trávu
Budeš mě milovat.
Až krev rudá opustí moje žílyaž rty barvu do ztracena odešlouSlyšíš. Mezi hroby vítr kvílínevrátíš zpátky hodinu předešlou
Tma
Jsem tu a dívám seje tmahvězdám někdo sebral světloa měsíc se schoval
Vítr chladně hladí tvářje tmaza komínem pak kvílínebo snad pláče
Déšť skrápí nehybné těloje tmaumývá z něj krvavou špínu světatam dole na chodníku
Komu patřím?
Jdu za teboupaní tajemných přánípaní, před níž se sklánímpaní, co myslím na ní
Jdu za tebousám, moje vládkynětváříš se nevinněta pachuť po víně
Jdu za tebousměšně se ruce chvějíach, padám do závějíJen být s tebou si přeji.
Jdu za teboučernobílé sněnířekni, co se změní. Sůl ve vlnách pění
Otázky
Řekni, znáš ji. Jaká je. Bílá jak padlý sníh, co teplem v kaluž roztaje. Jako odpuštěný hřích.
Variace
Pod stromem tiše spíšočička máš zavřenáTy nevíš, co znamená. Ten strašný, ošklivý sen
Na hrobě stojí kříža kvítí na něm rostetyhle mé verše prostéMísto slz zůstaly jen
A ona je ti blížčerná anebo bíláv čempak je její síla. Vlézt do rakve či z ní ven.
Leží na mě zemská tížhlava dolů klesápohled na nebesaSlova pálí jako křen
Čarovná paní
Čarovná paní nádhernáProč zhasla venku lucerna. Když líbal jsem Vaše bledá líčkaProč zhasla taky hořící svíčka. Čarovná paní krásnáProč padala hvězda jasná. Když jsem po dlaních hladil VásProč zastavil se navždy čas.