Životní myšlenka

 Zatím tu jen tak sedim a pozoruju lidi okolo sebe. Je tu mrtvo. Čekám až někdo přijde. Všichni se zdají bejt tak jiný. Nikdo není sám. Mluvěj a já jen mlčím a přemejšlim. Nemám nic lepšího na práci. Mladý holky tu samy asi moc často nechoděj.  Zvláštní. Napadaj mě stejný myšlenky furt dokola. Něco jako: Cesta do práce, z práce domů a ráno zase do práce. Pch, jak je v dnešní době všechno tak absurdní. Věci kolem, lidi a dokonce i ty tramvaje, co pořád jen jezděj a jezděj. Při představě jednotvárnosti se mi stavěj vlasy na hlavě zděšením.
     Tmavovláska u vedlejšího stolu divoce debatuje s ulízaným týpkem a přitom pořád tak divně pohazuje rukama. Dělá to už čtvrt hodiny v kuse a týpek ji soustředěně poslouchá. Chce se mi z nich smát, protože před sebou maj jenom kolu a džus. Nechápu to. Zdaleka na tom nejsou aspoň ze čtvrtiny tak jako já. U dalšího stolu se jen mlčí a nic nedělá. Čtyři týpci sou asi ve stavu, kdy si nejsou schopni zapálit ani cigáro, natož pak mezi sebou ještě i komunikovat. Jeden z nich vytahuje tužku a papír a začíná si něco zapisovat. Postupně se k němu přidávaj i ti ostatní. Po chvíli mi dochází, že nezažívaj žáden stav beztíže, ale nejspíš si sem jen přišli napsat domácí úkoly. Vsadím se, že to sou takoví ti mazánci, který poslouchaj jen moudrý rady svejch dokonalejch matek. Škoda, zdáli se bejt docela hezký. Hlavně ten modrookej s bílou kšiltovkou. Divím se, že jim není trapně. Co mě však  v situaci čekání na ostatní „dostává“ nejvíc, je pohled na dva asi padesátiletý dědky s doutníkama, co seděj na barovejch stoličkách a mluvěj o takovejch těch podřadnejch věcech typu: „Moje stará mě včera vyhodila z ložince…“ Směšný. Celá tahle zkurvená civilizace je směšná. 
       Přece já a mí kámoši nejsme jako oni. Každej je jinej, jen my sme všichni stejný. Všichni jsme na jedný lodi a máme společný zájmy. Někdy se mi stává, že se mi všechny ksichty slijou do jodnoho vobrazu a pak nevim ským mluvim a kdo mluví se mnou. Mívám i halucinace. To je teprv psycho.  Párkrát se mi stalo, že sem byla na jednom místě a mluvila třeba hodinu vkuse. Pak mě vyrušila ňáká maličkost a já zjistila, že mluvim sneživejma věcma. Třeba stelefonem nebo s radiátorama. Jeden můj známej mi kdysi říkal, že nezáleží na tom, jak kdo vypadá, ale že prej mi bude stačit, když budu znát jeho hlas. Prej „Podle hlasu poznáš duši.“ Hlasy všech mejch kámošů znám a všichni maj krásnou duši.
       Konečně přicházej. Jednoho po druhym zdravím. Je tu i někdo novej.
„Čau, Austin!“ zdraví mě. Tuhle přezdívku mi přišili při sledování jednoho filmu u mě doma. Hlavní hrdinka Austin fičela na koksu a byla strašně moc krásná.  Líbí se mi.  Je taková americká a stim jak žiju nebo co dělám nemá absolutně nic společnýho. Vždycky sem toužila žít v USA. Však až dodělám školu, tak si ňákýho toho bohatýho amíka vezmu. Kámoši maj přezdívky jako například Žížala, Skleněnka, Dave, Brko, Sifilis, Kometa, a podobně.
 „Na co myslíš, Austin?Nemedituj a dej si čouda…,“ přeruší moje rozjímání Brko a podává mi jointa. Skvěle mu ta přezdívka sedne. V duchu se nad tím pousměju. Pokaždý tu bojujou o mou přízeň a obletujou mě. Jako bych byla jediná holka na týdle podělaný planetě. Asi se jim líbím. A nejen klukům. Deptá mě to. Měla bych bejt ráda, ale leze mi ta jejich věčná péče na nervy. Nevim proč.
        Kouřím prvního jointa a je mi fajn. U našeho stolu sedí plno známejch i neznámejch lidí.  Vedle mě jsou Dave a Eddie, naproti Skleněnka sKometou. Občas mě napadá, jestli ty dvě náhodou něco spolu nemaj. Vždycky se po sobě tak divně koukaj.  Ale nejspíš ne, to by mi přece řekly.
Číšník k našemu stolu přináší panáka Ferneta. Že je to Fernet poznám už zdálky, v tědletěch věcech jsem za ty roky už dost zběhlá.  Piju to docela často. Jednou mi do toho jeden kámoš nasypal ňákej šmejd. Zvracela jsem celou noc a ráno sem nebyla schopna vstát a jít do školy. Moc pěkný to od něj nebylo, ale slíbil, že už to nikdy neudělá a já nemám důvod mu nevěřit. Je to skvělej kluk a hodně mě toho naučil.
       Na podnose leží vzkaz: „Doufám, že Citrus pijete, krásná slečno…“
Ohlídnu se…

Přáli byste si vědět, co ovládá můj současnej život?Nejspíš už to víte, ale třeba ne, třeba vám ještě nedocházej souvislosti. Povím Vám to. Ale až za chvíli. Raději teď do sebe hodim toho panáka, co mi támhle objednal jeden amant, dohulim jointa, prohodím pár slov do srandy a dopiju pivo. Nálada mi stoupá. Chvíli se líbám s Davem, pak zase s Eddiem.
Po chvíli přivírám oči tak, abych vnímala energii, která mnou proudí vždy, když si ji přeju vnímat. Energie, která prostupuje mou myslí a pak mě donutí přemejšlet nad úplnejma šílenostma, kterejm by nerozuměl ani Bůh.
„…Měly bychom tam jít. Podívej, peníze maj a vypadaj slušně. Zabere to maximálně půl hodinu. Řeknem si o pětikilo a než se vzpamatujou, my budeme kde…? Austin, posloucháš vůbec co ti tu říkám?“  ozývá se jeden z tisíce hlasů  hemžících se kolem mě.  Zněl hrozně vzdáleně. Když se trošku pozorněji zaposlouchám, zpomaleně si začínám uvědomovat, že dotyčná osoba mluví ke mně. Po několika vteřinách kývnutím odpovídám.
„ Ta má dneska dost, je zažraná jen do sebe a svý schízy.“ říká další hlas.
„ Někdy mě napadá, jestli je ta holka vůbec normální. “
„ Normální?No to možná není, ale o to vůbec nejde. “
„ A o co teda de? Všiml sis toho jak je naivní? A hloupá?“
„ Na tom nesejde. Je krásná.“
Asi nevěděli, že je slyším. Sem naivní a hloupá. Jo a taky krásná. Aspoň něco. Perfektní kombinace. Když mám zpomalený vnímání, často slyším ledacos. I to, co bych raději slyšet neměla, protože při mým naivním způsobu uvažování  by mi to mohlo i ublížit. Dnes ne. Dnes budu silná. A taky hloupá. Naivní. A… krásná.  Přichází myšlenkovej nátlak. Dobrou náladu střídá melancholie.
„Jak chceš, Austin, jdu sama…“
Chce se mi říct: Chcípni, ty děvko. Nahlas však říkám: „Užij si to“

Třepou se mi ruce rozrušením. Zapaluju si dalšího jointa a po chvíli upadám do hluboké apatie.
 „Austin, Austin, sjedeš se a nic neříkáš. Jindy se směješ, sranduješ…ale dneska?Jen sedíš a hledíš do prázdna,“ vtírá se Brko. „Už jsem ti řekl, jak jsi dneska krásná?“
„Nikdy nejsem krásná. Dneska, včera, zítra… Nikdy. Chápeš“ odpovídám namáhavě. Už ani nevím, co jsem to vlastně řekla, ale asi to bylo vtipný,  smál se tomu tak hlasitě, až se na nás všichni otáčeli.  Zdá se mi to tak dávno a přitom to bylo před několika vteřinama.
 „Krásko, kam se pořád díváš?“ říká lísavě a snaží se mě políbit. Jemně ho odstrčím.
„Nikam, jen sem přemejšlela nad svým životem.“
„A na co si přišla?“
„Že stojí za hovno“
Asi sem ho zase pobavila, to sem ráda, aspoň někdo se dobře baví. Já to dnes nedokážu. Myšlení mi šrotuje až z toho dostávám stíhu.
Chcete vědět proč to všechno dělám?Je to snadný. Nemám nikoho kdo by mi dal přes hubu, když příště zase budu chtít kouřit marjánku, házet do sebe panáky a zapíjet to všechno pivem. Teď, v týdle beznadějný schíze přemejšlim nad svým dosavadním způsobem života a nad lidma, se kterejma se stýkám. Prosím, nezabíjejte mě. Copak na světě není nikdo, kdo by mě vytáh z těhletěch sraček?

„Doufám že nekouříš, nepiješ a nebereš drogy.  Natož pak abys za mnou přišla s tím, že jsi v tom! Víš co je pro tebe důležité, abys udělala školu a něco pořádného z tebe bylo! Studium, to je základ, bez kterého v dnešním světě neznamenáš nic!“
To byla ale dlouhá věta. Pááááni,  nejdřív sem si myslela, že tu za náma přišla oxidovat máma. Ne, kdepak, to jen fantazie teď pracuje na plný obrátky.  Snažím se zahnat ten hlas, ale moc mi to nejde.  Znám ho nazpaměť, každičkej tón.  Patří člověku, kterej mě má asi rád a chce pro mě to nejlepší. A já? Dělám věci o kterejch nemá tušení. A taky zavírám oči a přemejšlim… a padám…Padám.
      Ještě jsem vám zapomněla říct, že trpím depresemi a schizofrenií. No co, stane se. Ale teď byste mě už mohli všichni nechat bejt, abych se vypořádala s mou novou myšlenkou.
Protože ta myšlenka…
„Máte někdo kapesník?“
„Ty brečíš?“
Ta myšlenka by mohla ovlivnit můj další život.

„Mějte se, odcházím…“