Básník (Třeti a Čtvrtý)

Třetí

(vše plyne)

I

        Jen několik chvil poté, co Denis sešel do vestibulu metra, spatřil jej starý bezdomovec a s rozčileným výrazem ve tváři k němu přiběhl, ukazujíc na pero v jeho ruce. Denis bezděky o krok ustoupil.

Ráno vstal brzy, v noci nemohl (ostatně už přes týden) dobře spát a potřeboval přijít na jiné myšlenky. Podíval se na stůl ve svém pokoji a rozhodl se vrátit do knihovny půjčené romány, které se tam bez přečtení válely už přes čtrnáct dní. Krom toho – už dlouho si chtěl přečíst Zločin a trest od Fjodora Dostojevského, snad bude mít tentokráte štěstí a kniha bude na skladě k vypůjčení.

Rychle se oblékl a vyrazil. Stejně jako občasné výsvity slunce i příjemně chladný vzduch venku mu udělal dobře.

Ležím v posteli, držím horký čaj

Sleduju pavouka na stropě

Říkám mu, jsou ti na stopě

Maj´ tě a dobře tě znaj´

Co budeš dělat, ty pavouku?

Ty osminohej strašidelnej

Užitečnej brouku?

Noční můry maj´ i hmyzi

A ty to moc dobře víš

Tvoje tělo je jako skrýš

To v ní ten strach mizí

Pavouk ale neposlouchá, nerozumí lidské řeči

Tkaním sítě značí – neměj obavy

Říká – vidím ti až do hlavy

To v ní se v noci brečí

Ne v tý mý

Kývl jsem hlavou a dopil čaj

Za chvíli usnu

Za chvíli mě maj´

Sakra - bojím se,

shořelo jako vzpomínka na zlé sny, kvůli kterým Denis před lety nemohl téměř měsíc spát. Jenže to už bylo také dávno.

Když nastupoval do tramvaje, stala se mu zvláštní věc. Přistoupil ke zcela předním dveřím prvního vozu, protože tam stálo nejméně lidí; ale přehlédl nastupující stařenku, která s holemi pomalu překonávala schody. Denis čekal, nijak nepospíchal, hodlal nastoupit až za ní, ale ona, když se dostala nahoru, se na něho obrátila a tichým hlasem mu řekla: „Promiňte“.

Okamžitě se začal stydět (přestože nebylo zač). Zadrmolil něco jako „nic se nestalo“ - jenže  pocit studu se tím ani trochu nezmenšil. Bylo mu staré paní strašlivě líto; proč se omlouvala za to, že jí její tělo neposlouchalo jako za mlada, byla to snad její chyba? A Denis si uvědomil, že po lásce nezůstává ani tělo. Pantha rei, vše plyne. Vše odplývá.

Zbytek cesty se snažil na stařenku nepodívat.

V knihovně nebyla žádná fronta. Knihy vrátil bez problémů a databáze v počítači tvrdila, že Zločin a trest je k dispozici v jednom absenčním výtisku. Rychle se zvedl a šel k regálům, kde se kniha měla nacházet. Cestou narazil ramenem do zamračeného muže s hlubokými kruhy pod očima a s nějakou knihou v ruce, který se ani neotočil, jen cosi naštvaně zavrčel. Ani Denis se nezmohl na odpověď.

Zločin a trest v regálu chyběl, Denise však napadlo prohlédnout i cizojazyčné knihy; třeba budou mít výtisk v angličtině.

Neměli. U cizojazyčné sekce však na zemi leželo pero. Rozhlédl se, ale nikdo v okolí nebyl. Pokrčil rameny a vzal jej do ruky, aby ho prozkoumal; vypadalo poměrně draze, ale při bližším ohledání si všiml, že má ulomenou kovovou sponu, kterou se přichycuje k papírům. Schoval jej do kapsy a opustil hlavním východem knihovnu.

Zpátky domů se rozhodl jet metrem, vzpomínka na stařenku ho odradila od cesty tramvají. Přešel k sestupu do podzemní dráhy a vydal se po schodech dolů, pohrávajíc si se svým nálezem.

-Zahoď to pero! vykřikl starý bezdomovec a ukázal na pero v jeho ruce třesoucím se prstem, když doběhl na místo.

Denis se zarazil; zaskočen a nepřipraven, zmohl se pouze na nesmělé:

- Prosím?

Bezdomovec dál ukazoval na pero v Denisově ruce: - Zbav se toho pera!

- Cože?

- Zbav se toho pera! naléhal muž.

- Mého pera?

- Ano!

- Proč bych se ho měl zbavovat?

- Proč?!

- Tak proč?

Muž zaváhal a trochu se zklidnil. – Ty…nebudeš mi věřit, řekl po chvíli vyhýbavě, - nikdo mi nevěří…

- Budu vám věřit, ujistil ho Denis. - Tak proč bych ho měl zahazovat?

- To pero - je začarované, ztišil bezdomovec hlas.

- Prosím?

- To pero.

- Ano?

- Je prokleté.

- Tohle pero?

Bezdomovec si promnul rukou, kterou nemířil na pero, čelo a zopakoval: - Zbav se ho. A dodal: - Nepřinese nic dobrého!

-  Mé pero?

- Ano.

- Je prokleté?

- Ano!

Denis zaváhal (přesvědčil se, že mluví s šílencem):

        - Jak je prokleté?, zeptal se opatrně.

        - Prosím?

        - Jak je to pero prokleté?

Bezdomovec se na Denise podíval a zamračil se: - Jak?

        - Ano.

Zničehonic muž upadl do rozpaků. – Totiž… Já… Já, nejsem si úplně jistý, zamumlal.

- Prosím?

- Já…si nemohu vzpomenout.

        - Je tedy určitě prokleté?

        - To ano! Poznal jsem ho.

        - Určitě je to ono? nahlodával dál jeho přesvědčení Denis.

        - Zbav se ho. Prosím. Přinese ti jen neštěstí, věř mi. Je pro-

        - Novináři! ozvalo se náhle ze stejného schodiště, jímž původně sestoupil Denis. - Zase obtěžuješ lidi?

      Mladý muž kolem třiceti let v béžovém svetru přiběhl k bezdomovci a pohrozil mu prstem.

       – Omlouvám se, pane, obtěžoval vás tou svoji historkou? podíval se na Denise.

      Bezdomovec vydal bezmocné zaúpění. – To není historka!

Denis pokrčil rameny. Muž ve svetru zavrtěl hlavou a řekl mírně: - Ale novináři… To už je…čtvrté pero? A jenom za tenhle měsíc. Nezdá se ti, že jich je nějak moc?

       Starý muž přimhouřil oči. – Svět je plný prokletých per, řekl.

       Denis znovu pokrčil rameny, –nic mi není, a chtěl odejít.

        Bezdomovec se k němu znovu otočil. – Chlapče, zbav se ho! Opravdu. Jenže Denis už byl na odchodu.

      Starý muž se za ním díval, dokud nezmizel na eskalátoru. Celou tu dobu vrtěl hlavou.

II

Když muž odemykal dveře svého bytu, rameno ho stále ještě bolelo; jak do něj jen ten kluk mohl vrazit tak nešikovně! Nadcházely poslední tři týdny jeho života a on je začne s pohmožděným kloubem… Položil knihu Zločin a trest, kterou si půjčil v knihovně, na stolek a došel si do lednice pro pivo.

A jak ho usrkával, upřesňoval v duchu svůj plán. Ano, hned zítra začne. Půjde do půjčovny vozů a půjčí si sportovní Audi; prohlížel si ho tam ostatně už alespoň stokrát. V zaměstnání si zařídil týdenní dovolenou, což sice nestačí, ale, zkrátka, na konci týdne se uvidí. Večer půjde na thajskou masáž a pak…usmál se, pak do bordelu. Převaloval to slovo na jazyku jako bonbon s tajemným likérem uvnitř. Bylo mu přes čtyřicet let, ale nikdy se do bordelu neodvážil. Někdy si představoval, jaké by to mohlo být – představoval si naprosto anonymní, sobecké uspokojení - avšak vždy ho něco zastavilo. Vždy? Ne. Teď už ne. Znovu se usmál a otevřel půjčenou knihu. Další věc, ke které se, ačkoliv chtěl, nikdy dřív nedostal - Dostojevský. Pohodlně se usadil do křesla a začal si číst.

Tři týdny štěstí. Pak se uvidí.

Usnul hned jak položil hlavu na polštář.

Čtvrtý

(žádná lítost)

I

       Zdálo se mu o tom celou noc. Nic příjemného. Ne, nebyla to noční můra – byl to zkrátka jen velice nepříjemný sen. Denis se ocitl znovu před rodinným domkem své bývalé dívky; a znovu viděl, jak se objímá a líbá s tím úplně neznámým mladíkem, kterého viděl před dvěma dny poprvé v životě. A co bylo nejhorší: viděl ji, jak se směje.

To ho zasáhlo nejvíc. Podvědomě (a snad i vědomě) doufal, přál si, aby trpěla; aby se trápila přinejmenším stejně jako on. Ale ona se smála. Ráno se probudil rozesmutnělý a v hlavě mu zazněla věta: „Takhle to skončit nemělo…“

Nebude utíkat

Není už kam a s kým

Tramvaje jezdí hned sem a hned tam

Za oknem baráku je vidět smutný stín

Ruku má na skle a pláče, je sám

Poslední okno, kde ještě svítí svíčka

Ostatní lidé už šli dávno spát

Postavě za sklem se zavírají víčka

Sotva si ještě stihne něco přát,

       byla Denisova spálená vzpomínka na jistý velmi smutný večer.

        Po obědě se mu nálada trochu zlepšila. Znovu vyndal z kapsy bundy v předsíni ono „prokleté“ pero a vyzkoušel jej na čistém papíře. Psalo krásně – klouzalo po stránce jakoby samo a výborně se drželo v ruce. Denis list pokreslený zeleným inkoustem zahodil a vzal nový; musel na lekci angličtiny na škole napsat krátkou povídku na téma: automobil a nové pero ho k tomu doslova vybízelo. Chvíli ještě přemýšlel a pak se pustil do psaní. Povídka se jmenovala Crash a když Denis přestal v polovině, aby si odpočinul, byla víceméně o tom, jak mladého chlapce srazí auto, když přebíhá silnici, a o řidičových výčitkách. Denis spokojeně mlaskl a položil pero na papír.

        Procházky mu vždy dělaly dobře a dneska obzvlášť. Pomalu z něj padal všechen smutek, který nastřádal snem v noci, a Denis šel dál a dál. Ani si nevšiml, když došel ke stanici metra.

II

        Ano, to bylo ono. Muž vyjel z půjčovny automobilů stříbrným vozem a rtech mu hrál sebevědomý úsměv. První položka na seznamu splněna. Thajská masáž byla rovněž domluvena a v noci…muž se opájel svou představou. Nemohl se dočkat. Přišlápl plyn a motor před ním zaburácel spoutanou silou.

        Otevřel okénko a pustil rádio. Úsměv mu náhle zmizel z úst.

       Melodie z filmu Love Story se na něj vyřítila jako nečekaná přeháňka o jarním dni a zasáhla ho víc, než by si byl mohl připustit.

        V očích se mu objevily slzy; neviděl na silnici.

III

        Sanitka s hadem obtočeným okolo hole na dveřích zahoukala na výstrahu a dav okolo se rozestoupil. Denis slyšel jen tlumené hlasy říkající v takovéto situaci obvyklé věty – „asi infarkt či co“ a „ten už to má, chudák, za sebou…“ Veden zvědavostí, prodral se do popředí hloučku, stojícího u ambulance a strnul údivem. Na zemi tam v bezvědomí ležel starý bláznivý bezdomovec, který se mu minulého dne snažil namluvit, že jeho krásně píšící nové pero je prokleté. Ještě včera…a teď z něj pomalu odcházel život. Proč, byl už snad tak starý?

        A Denis si uvědomil, že i on umírá. Když bude mít štěstí, bude žít možná ještě šedesát let; a to na promarněný život nestačí. Ach ano - tváří v tvář míjejícím vteřinám a minutám řeky času se rozhodl, jak nejlépe uměl; už žádná lítost. Ano. Bude žít dál. Umře až jako starý! Vběhl do silnice, aby se dostal na druhou stranu, někam dál od umírajícího, okolo něhož se vznášel tak nepříjemný oblak smrti.

Když udělal třetí krok, srazilo ho stříbrné Audi.

        Samozřejmě nestihl uskočit. Náraz byl obrovský; auto ho za zvuku klavíru vyhodilo do vzduchu jako crash-testovou figurínu a Denis dopadl s křupnutím na prach na zemi o více než osm metrů dál s polámanými kostmi a protrženou levou plící.

        Přistál přímo pod nohy starší paní, která šla s francouzskými holemi zřejmě na krátkou zdravotní procházku. Jednu z holí jí vyrazil z ruky a ta s kovovým cinknutím odskočila od stěny domu vedle. Jakmile dopadl, ucítil podivnou, tupou ospalost – a okolí jako by se proměnilo v řídké mléko. S obrovskými obtížemi zvedl hlavu a podíval se na ženu nad sebou. Vybavila se mu scéna z tramvaje; omlouvající se stařenka však v jeho vzpomínce náhle neměla tvář; místo ní se ve vzduchu vznášela neprůhledná bublina nejistoty. Denis automaticky dosadil sám sebe: podíval se na vyděšenou ženu a nezřetelně zamumlal:

       -Promiňte.

        A najednou už nebylo nic.

Na břehu Seiny stál obr

Zabíjel malé děti

Přicházely k němu po řadách

Přistupovaly v pěti

A s každým zabitým dítětem

Obrovi slza stekla

Až přišla malá holčička

A před obrem poklekla

Tichým hlasem se zeptala

Smím-li si něco přát

Nezabíjejte mě, pane, prosím,

Někdo mě má rád

Na břehu Seiny stál obr

Z očí mu tekly slzy

Zabil holčičku a šeptal

Moc mě to mrzí…

IV (epilog)

        Objevil se na místě, které nikdy dřív neviděl. Dopředu až na horizont se táhla prašná cesta po jejích stranách stály různé domy.

        Za sebou uslyšel povědomý hlas. Denis se otočil.

        „Už jsem si vzpomněl, chlapče.“

        Bezdomovec stál na cestě jen pár kroků od něho a usmíval se.

 (15. 11. 2003)