Víla

(2001)

     Proto pokaždé, když někoho na svých toulkách potkám, zkazí mi to náladu. Sice jen na chvíli, ale snažím se co nejrychleji zmizet, abych byl zase sám. Lidská postava mezi kmeny stromů ruší, pestré oblečení nezapadá do okolního prostředí. Lidé se nesnaží skrýt se.

     Ale tentokrát jsem se neobrátil znechucen přítomností jiného člověka. Vlastně jsem si té postavy nevšiml okamžitě. Ani jsem neměl takový ten pocit, že nejsem sám.

     Pak jsem si uvědomil, že pozoruji úplně cizího člověka a že jsem ji vlastně vyrušil, ale ona ze mě nespouštěla oči. Posunula se kousek stranou, jako by mi dělala vedle sebe místo, a opět se pohledem vrátila ke krajině před sebou.

     Znovu se na mě otočila a usmála se. Oprášila rukou místo vedle sebe a zase se vrátila do své původní polohy.

     Zničehonic jsem se vydal směrem k ní. Došel jsem až ke kameni a nesměle na ni pohlédl. Ani se nepohnula. Zhluboka jsem se nadechl a posadil se vedle ní. Plocha kamene byla tak akorát, takže jsem se musel posunout až těsně k ní. Opřel jsem se o kmen stromu a celou pravou stranou, od ramene až po koleno, jsem se dotýkal jejího těla. Sálalo z něj teplo.

     Ona mě pořád ovládala a já se nesnažil o sebemenší odpor. Věděl jsem, že bych prohrál. Na místech, kde se naše těla dotýkala, jsem přes látku oblečení cítil, že je skutečná, opravdová. Chvílemi jsem totiž pochyboval, jestli se mi to všechno jenom nezdá.

     Ještě chvíli jsem seděl bez hnutí, ale pak jsem se vzpamatoval.

No, byla to velmi zvláštní příhoda, řekl jsem si. Mohl jsem se zvednout a dokončit svou procházku, ale ona dívka mi tak utkvěla v paměti, že prostě nebylo možné nechat to být. Vstal jsem.

     Kam asi běžela? Zahlédl bych ji ještě, kdybych se rozběhl za ní?

     Váhavým krokem jsem začal sestupovat dolů. Očima jsem se snažil proniknout co nejdále skrz hradbu lesa, ke které jsem se blížil. Když jsem došel k prvním stromům, bezděčně jsem se zastavil. Bál jsem se, aby neviděla, že ji sleduji. Zamžoural jsem a snažil se přivyknout si na šero, které panovalo mezi kmeny. Pomalu jsem rozeznával stále vzdálenější detaily a pak…

     Stála tam!

     Zase se rozběhla pryč! Zmizela mezi stromy během okamžiku. To že tam opravdu byla dokazoval jen vzdalující se zvuk praskajících větviček. Vyrazil jsem za ní. Bezmyšlenkovitě, pudově, zběsile.

     Musím ji dohonit a zeptat se jí, co vlastně chce. Běžel jsem, co mi síly stačily, ale stále jsem ji neviděl. Prodíral jsem se mezi větvemi, které mě šlehaly do tváře a do rukou. Zakopl jsem o kořen a skácel se k zemi. Levou rukou jsem narazil na kámen a bokem do pařezu.

     Sykl jsem bolestí a pomalu si sedl. Ruka i žebra mě bolely, ale nezdálo se, že bych měl něco zlomené. Snažil jsem se zklidnit dech a soustředit myšlenky. Pak jsem si uvědomil, že neslyším její kroky. Vzhlédl jsem směrem, kam jsem předtím utíkal.

     Podíval jsem se znovu na ni. Ani se nehnula. S pohledem upřeným do jejích očí jsem pomalu vstal. Udělal jsem krok. Nepohnula se. Postoupil jsem o další dva. Zjistil jsem, že při chůzi se dá bolest vydržet. Přiblížil jsem se až na vzdálenost několika metrů. Pořád stála na místě.

Rozběhl jsem se. Než stačila zareagovat byl jsem už skoro u ní. Uskočila stranou a začala kličkovat mezi stromy. Vzdalovala se mi, přestože jsem poměrně rychlý běžec.

     Vběhli jsme do vysokého bukového lesa a terén se začal zvedat nahoru. Už byla asi dvacet metrů přede mnou. Najednou mi po spadaném listí sklouzla noha, spadl jsem na obě ruce a z levého předloktí vystřelila bolest. Z očí mi vyhrkly slzy. Chytil jsem levačku pravou dlaní a snažil se ji ztišit. Zhluboka jsem se nadechl, ale to mě zase bolela žebra. Bojoval jsem sám se sebou a zapomněl na okolní svět. Po chvíli se bolest zmírnila na snesitelnou úroveň. Podíval jsem se směrem do svahu, jestli tam někde neuvidím tu bláznivou holku. Stráň přede mnou byla prázdná. Zmizela.

     No paráda, ulevilo se mi. Byl jsem cvok, že jsem přistoupil na její ztřeštěnou hru. Ztěžka jsem vstal a otočil se na cestu zpět. Ještě jsem se ohlédl.

     Byla tam!

     Zůstal jsem stát jako opařený. Dívala se na mě z vrcholu kopečku.

Ne! Řekl jsem si. Zavřel jsem oči a představil si obraz přede mnou bez ní. Šedé kmeny buků, oranžové listí na zemi, popadané větve…

     Opět jsme sledovali jeden druhého, jako předtím na mýtině, ale teď to bylo nevraživé. Alespoň z mé strany. Ona se dívala pořád tím svým hypnotickým pohledem, jako by to ani jinak neuměla. Z tváře se jí nedal vyčíst jediný náznak nálady nebo toku myšlenek. Uvědomil jsem si, že krása může být ošidná.

     Udělal jsem krok směrem k ní. Nehnula se.

     Tak tohle už známe, řekl jsem si.

     Postoupil jsem o další. Stále se nehýbala. Upřeně mě sledovala a snažila se mě ovládnout. Myslel jsem si, že na mě už tohle kouzlo neplatí, ale pak jsem si uvědomil, že jsem se na ní chtěl vykašlat, a přesto jdu zase k ní. Říkal jsem si, že už půjdu opatrně, nemám zapotřebí se kvůli ní zmrzačit.

     Postupoval jsem stále blíž aniž by se vzdálila o jediný metr. Aha, takže když jdu pomalu, neutíká. Moc jsem tomuto svému objevu nevěřil, ale zkusil jsem dojít a ž k ní.

     Neutekla.

     Zastavil jsem se těsně před ní. Znovu se naše pohledy střetly v důvěrném kontaktu.

     Jemně mě uchopila za pravou dlaň a odtáhla mi jí z levé ruky. Pak mi prsty objala poraněné místo. Bolest ustala. Nechápal jsem to, ale nevytrhl jsem se jí. Levou dlaň mi položila na bok a i tam se bolest utišila. Cítil jsem její jemné prsty a okamžitě jí všechno odpustil.

     Zamiloval jsem se do ní. Byla překrásná. Hypnotizující. Usmála se na mě.

     Pak mě pustila a poodstoupila.

     Tvář se mi zkřivila bolestí, která teď byla intenzivnější než předtím. Stále se usmívala. Bolest byla nesnesitelná. Přiskočil jsem zase k ní a vzal ji rychle za ruku.

     Najednou se její objetí uvolnilo a já jsem šlápl do prázdna. Vytřeštil jsem oči a natáhl k ní ruce. Už to vypadalo, že mě chytí, ale poslední pohyb neudělala. Neskutečně pomalu jsem padal na záda a sledoval její nezměněný fascinující pohled. Uvěřil jsem, že letím. Padal jsem a neustále se na ni díval. Trvalo to nekonečné minuty.

     Pak se mi zatmělo před očima a už jsem nic necítil.

…

     Ležel jsem a cítil celé své tělo zároveň, jako bych hořel. Po chvíli se vjemy otupily, nebyl jsem již schopen uvědomovat si všechnu tu bolest. Ustoupila do pozadí a zůstala tam jako nějaký neodbytný nepříjemný pocit.

     Hleděla mi do tváře. Její rty byly příjemně blízko, na nose jsem ucítil její teplý dech. Dívala se na mě klidným pohledem plným smíření. Je překrásná. Když si uvědomila, že se na ní dívám, usmála se a v tu chvíli jsem se do ní zamiloval. Mozek se mi snažil sdělit, že to už jsem udělal dřív, ale neměl jsem sílu uvědomovat si vlastní zážitky.

     Zaměřil jsem se na její oči. Nedalo se z nich nic vyčíst. Byly absolutně bez výrazu, ale nádherné. Chtěl jsem tak zůstat navždy. Její dech se přiblížil a pak se naše rty setkaly a splynuly. Chtěl jsem jí polibek opětovat, ale nedokázal jsem ovládnout jediný sval. V tom okamžiku jsem uvěřil v ráj.

     Když se odtáhla, kouzlo polibku nezmizelo. Stále jsem cítil její přítomnost, přestože mezitím vstala. Věnovala mi poslední pohled. Vyjadřoval soucit. Není netečná a chladná! Miluje mě!

     Zavřel jsem oči.

     Vzpomínám na ni často.