Jen já a noc VII

“Cos to ze mě udělal?” zachrčel nenávistně a blížil se ke mně s napřaženou pěstí.

“Něco, co nejde zabít,” řekl jsem a vstal ze země.

“Zlomils mi vaz. Pak jsem se probral v márnici s prostěradlem na ksichtu. Zabil jsem tři doktory. Málem jsem uhořel na slunci. Měl bych tě rozcupovat na malé kousíčky a sežrat.”

Pořád se blížil a já ustupoval.

“Můžu ti utrhnout hlavu během půl vteřiny. Ale nemá to cenu. Jsi jako já.”

Zarazil se.

“Zničil jsi mi život.”

“Vylepšil jsem tě.”

“Zabils mě.”

“Lidi jsou červi. Jsme nová rasa. Ovládneme si je.” zašeptal jsem podbízivě.

“Proč?” zeptal se.

“Nezaslouží si nic jiného. Je to odpad, dobytek, který čeká na porážku, flák masa, který si říká o to, abysme do něj zaryly svý zuby, chlemtali krev z rozdrásaných krků a vysávaly morek z kostí. Nebudem se přece rvát mezi sebou, když si můžeme být prospěšní.”

“Jak?”

“Jsi přece doktor, a doktoři ví spoustu věcí.”

A tak začala má spolupráce s Felčarem. Zabydleli jsem se v metru, v tunelu mezi stanicemi, kde nás nikdo nerušil. Odtud jsme podnikali výpravy za potravou. A taky jsme dělali pokusy. Nashromáždili jsme pár pokusnejch lidskejch krys. A zkoušeli jsme, jak je přeměnit v jednoho z nás. Bylo to jednoduchý. Stačila i malá ranka. Kousnutí nebo škrábnutí a hned se jim dostal do krve nějaký sajrajt, kterej je během dvaceti čtyř hodin, plus mínus, záleželo na velikosti kusu, povýšil na jednoho z nás. Přeměna byla rychlejší, když jsme toho zmetka rovnou zabili. Akorát mu muselo zůstat v pořádku srdce, protože když ne, přeměna neproběhla a zbyl z něho jenom chcíplej kus masa. Každý náš jedinec vynikal velkou silou, tak jsme si pořídili těžký řetězy, abysme mohli v pokusech nerušeně pokračovat i po přeměně. Bylo potřeba zjistit, jak jsme zranitelní. Snad nám naši bratři a sestry, kteří zdechli ve jménu vědy odpustí hehehe. Felčar byl neobyčejně šikovnej, navíc s přirozenou zvědavostí a nadšením pro věc, takže jsem ho časem nechal pracovat samotnýho a já se staral o žrádlo. Felčar zjistil, že po přeměně nás nemůže zabít v podstatě nic kromě slunečního světla. Teda přímo zabít. Když jsme jednoho pokusnýho chudáka rozřezali na malý nudličky, dalo se říct, že ještě žil. Ale žádný zpětný srůstání nebo tak se nekonalo. Byla z něj jen třesoucí se hromada sulcu. Takže jediný způsob jak nás sejmout je rozsračkovat nás na fašírku. Což se ovšem jen tak nepovede.

Jediná znepokojivá věc byla, že naše těla pomalu hnila. Záleželo pochopitelně na poškození. Můj rozstřílenej hrudník byl slizký a vodnatý, maso začínalo odpadávat a cítil jsem, že ztrácím hodně ze svý původní síly a rychlosti. Felčar to samý. A nevěděli jsme co s tím.

Zatímco se doktor věnoval svým pacientům, jsem se já rozhodl začít s verbováním armády. Nejdřív nenápadně, semtam jsem zlomil vaz nějakýmu žerbákovi, vytuhlýmu ochlastovi, feťákovi nebo štětce v tmavý uličce. Většinou si nás po přeměně našli sami a nedalo práci je přesvědčit, aby spolupracovali. Ale tohle verbování probíhalo zoufale pomalu. Tak jsem si řekl, že bude na čase, pořídit si nějaký fajn nenápadný a čistý voblek a vyrazit rekrutovat ve větším měřítku.

(pokračování...)